"Hudba je dnes jako prostitutka,..."

Celkem zajímavý rozhovor s Márdim o krizi v hudebním průmyslu, o penězích v hudbě apod. (Sice je to podle data vydání trochu starší zpráva, nicméně myšlenkami stále aktuální..)

http://www.rozhlas.cz/neon/rozhovory/_zprava/967885

Xindl

Když Xindl vydal svou první desku, asi jsem nebyl jediný, komu to přišlo docela dobrý. Konečně týpek, co umí hrát a texty taky nejsou tak úplně špatný … zkrátka docela dobrej čerstvej vítr.

Brzo se ale Xindl začal cpát do těch nejobskurnějších televizních estrád a z Anděla se stala nesnesitelná odrhovačka. Plus přišly rozhovory o tom, jak tenhle hodnej talentovanej kluk Ondra Ládek vlastně dostal do Evropy 2 provokativní písně a kromě toho taky píše knížky a divadelní hry. Xindlovi nechutně narostlo ego a nějak moc rychle se z něj stal klasickej pupkáč českýho středního proudu. Nakonec přišla ta vlezlá orientální píseň o hamburgrech, kterou hráli i kolotočáři na svejch vesnických štacích, čímž se propad úplně.

Nedávno jsem narazil na Xindlovo nový video k písni Chlast je nejlepší kuchař. Natočit pětiminutovou reklamu na minerálku a vydávat to za oficiální klip, to už je fakt soda. Myslel jsem, že Xindl už do hlubšího bahýnka klesnout nemůže, ale on - díky svý skvělý neutuchající invenci – přišel s tímhle. Prostě ideální marketingový spojení – produkt Mattoni v Xindlově klipu a zároveň produkt Xindl v reklamě na mattonku.

Protože Xindl je už jenom produkt. Nagelovanej produkt tý nejhorší formy českýho šoubyznysu. Když jsem ho kdysi viděl na turné s Baumaxou, působil na mě úplně opačně. V tý době bych nevěřil, že se z něj časem stane taková obluda. A to je na tom asi to nejodpornější a taky nejsmutnější.

(Odkaz na video si prosím najděte sami, já sem tuhle reklamu dávat nebudu. Spíš se bojím, že až si příště otevřu minerálku, vyskočí z ní Xindl s turbanem a nějakou super vyšperkovanou slovní hříčkou.)

Floex je dobrej

Floex mě v Divadle 29 v Pcích přesvědčil, že je lepší, než jsem si myslel. Umí hrát na klarinet. A zároveň si pohrával s elektronikou sampleru Akai v pozadí. A mnohem víc. Stačí zajít na jeho koncert.

PS: A taky má dobrou předkapelu - Occhi di Domani s výtvarníkem Igorem Korpaczewskim a jeho manželkou Pavlou.

PPS: Některý videa jsou i f939n6tky aka Night Sunrise.

bonus cestuje časem.

zítra vychází nová věc od bonuse. náměstí míru. bonus už tam byl. zítra. dnes hrál na sedmičce a vzal ze zítřejšího dne nějký elpíčka. takže už album vlastně vyšlo. no rozhodně nezapomeňte, že si ho můžete stáhnout. bude to dobrý. co jsme slyšel, tak dobrý bylo.

bonus hrál před fousáčem z denveru kterej si říká sole. hip hop je dobrej. netvrďte, že ne. a sole je toho důkazem.

http://www.starcastic.cz/records/index.php?/releases/bonus---namesti-miru/

La Casa Fantom ve Vegalite (Brnó)

Neskutečný koncert s téměř nulovou propagací, ale se zaplněnou hospodou a s plnou podporou publika. A pak že je to prej utopie.

Koncert s kapelou, která skvotuje kdesi v Norsku les, nejí maso a neuznává politický systém.

Aparáty si staví sami. S výjimkou jednoho oldskůlového lampáče Fender (jo, musel jsem ho zmínit).

Kapela, která hraje jenom ve dvou a naprosto si vystačí. Písně kolísající v tempu jazzu od 40 do pekelně nespočitatelných XXX BPM. Zkreslení baskytary, zapojené přes pět vytavených lampových zesilovačů za sebou, které vám nakope žaludek s brutalitou bachaře z Mírovky. Smrtící rychlost trsátka překonává odpor jedné až čtyř strun. A pak že nejde hrát na basu jako na kytaru – s jejich originálním přístupem klidně.

Slova poletující okolo hlavy nikdy nepochopíte. Norština, spojená v kontextu s experimentálním hardcore a postupně se přelévající do originálního crust, je zvukově odlišný jazyk od čehokoliv, co jste dosud slyšeli. Ale tomu, co zpívají, věříte až do morku kostí.

Zvukově čistý noise se zakomponovanými melodiemi, které vás unášejí směrem k polárnímu kruhu a vyvolávají dosti známé pocity melancholie z období padajícího listí, ale zároveň jakoby dodávaly naději a hřejivé obejmutí. Dvě věci, co se vzájemně ani snad spojit nedají.

Hostina trvala hodinu a za tu celou dobu jsem neměl jediný pocit, že by mi nechutnalo. Jejich veganskou pochoutku jsem sežral bez mrknutí oka i se samotným talířem.

Kdo nezažil, neuvěří. Tahle akce byla pro mě velkou nahecovanou událostí – už jen proto, že jsem spal asi hodinu a následně mě ve škole čekalo 5 hodin útrpný matiky. Úsměv mi z tváře nevymizel, ani když mě ukolíbával brzký ranní vlak směrem do Pardubic, ani když končil týden a začínal víkend. Proto jsem chtěl tenhle report sepsat s odstupem času a ne hned po koncertě. Vnitřní pocit odolal času.

Osobně hned druhý nejintenzivnější hudební zážitek – hned po Terror Pidgeon Dance Revolt. Ale to by La Casa Fantom museli začít hrát disko… a ať už za mě radši mluví nahraná videa by me and Ká…jín, který ještě ani po téměř čtrnácti dnech nemá slov..

tohle psala nejaka hnusna vylizana zakomplexovana prazska indie buzna co povazuje za vrchol kultury killers a honi si nad sunshinama (napsal mi můj kamarád a poslal mě odkaz) a měl pravdu.

a donutilo mě to napsat několik řádků. 

hnusí se mě slovo indie. hnusí se mě slovo alternativní.

a hnusí se mě lidi co si o sobě myslí a říkají že jsou indie a alternativní.

všichni tihle mě serou. možná mě serou všichni. ještě nevím.

indie scéna je dnes přesnej opak indie scény. je to jenom modní záležitost plná pozérů. o hudbu tam ve skutečnosti vůbec nejde. jde o to co máte na sobě. hipsteři!

čau. co posloucháš? no hlavně jako indie kapely no. třeba charlie straight. oni jsou jako fakt hodně indie víš.

čtvrtina lidí poslouchá sunshiny jen proto, že tam je kay (hlavně teda šestnáctiletý holky). čvrtina proto, že mají legíny a proto jsou indie. čtvrtina proto, že hráli v americe a proto musej bejt dobrý. čtvrtina už je neposlouchá, protože už dobrý nejsou. já je poslouchám proto, že vydali splitko s at the drive in. mám rád omara. má hezký vlasy. teda měl. než se ostříhal. teď vydává jedno album za druhým a je to docela nuda. po pravdě nejepší album bylo "omar rodriguez" z roku 2005. možná tím, že měl větší brejle. teď vypadá jak strejda.

jo a asi sem taky pozer. indý týpek. mám velký brejle, patku a nosím legíny.

tady je ještě text od toho idiota. http://www.viceland.com/blogs/cs/2011/10/09/charlie-straight-jsou-super-bohuzel/ tou americkou kapelou myslel purling hiss. nebyl jsem na nich. ale chtěl jsem. hlavně proto že jsou z ameriky. a indie. hlavně proto.
a sasazu je vrchol nezávislý scény! 

Narozeniny VV

Klub Velký Voči funguje v Chotě už 8 let a při příležitosti oslav v něm vystoupil týpek jménem Stoker One Man Band.

Jedná se o chlápka, který hraje na rezofonickou kytaru (= dobro), přivedenou dvěma výstupy zvlášť ke kytarovému a basovému kombu. Navíc nohama ovládá bicí (konkrétně kopák, hajtku, rytmák a tamburínu) a občas zpívá nebo fouká do foukačky přes lampový kombo.

Slide zvuk kytary vás může s klidem hodit někam do atmosféry šedesátých let.

Originálnější blues se v našich krajích jen tak nevidí.

Ke zbytku ať promluví povedené nahrávky písní s podřadnou kvalitou videa (15 mobilních fps).

Keftes party fest | Boro | 29. září

Boro, čtvrtek 29. září. Keftes party fest spojený s oslavou pátých narozenin Radios.cz. V Boru nevídaně našlapáno. Pořadatelé byli viditelně štastný, že nejsou v mínusu (hmm, takhle to asi chodí) a několikrát děkovali všem, co přišli. Jo, a u vstupu dávali skvělou DIY placku z víčka od petky.

První vystupující. Odeur de Violettes. Holka, kterou byste na ulici možná přehlédli, vzala kytaru a začala hrát. Temně introvertní písně, akustika hnaná přes zkreslené kombo, a hlavně skvělý hlas. Nejen francouzské jméno /vůně fialek/ mi trochu připomnělo Mon Insomnie. Čím to je, že tak prosté (a jakoby stokrát slyšené) písně mohou pořád tak oslovit?

Depakine Chrono. Krátké matematicky propracované písně, nebo spíš nástřely písní, kde se rytmus mění každou vteřinu, v kontrastu s punkovým živelným přístupem. Na kytaře ti stačí dvě struny a kabel si přilepíš izolepou. Tuhle dvojici bych předepsal všem zapšklým kytarovým fetišistům povinně.

Díky, že tleskáte, i když to dneska tak serem.

Ne nadarmo jsou Lyssa jednou z hlavních kapel labelu Silver Rocket. Připomněli mi Esqmeg i Nomeansno. Valicí se rytmus bicích. Tvrdý basový linky. Vazbící kytara. Výkřiky z hlubin. Prostě nářez.

Vyrvi mi pochyby z těla … odposlech nepotřebujem.

Nikki Louder přijeli ze Slovinska. S basákem o francouzských holích. Rozjeli dobře hlasitý HC punk s náznakem mathu. Před pódiem se strhlo celkem divoké pogo …. já se u zdi tak trochu bál o brýle.

Na Five seconds to leave jsem se hodně těšil. Mám rád tyhle gradující instrumentální věci a projekce (trochu škoda že běžela jen v malým rohu zadní stěny) atmosféru jenom podpořila. Staré černobílé filmy s demolovanými domy, zasmyčkovaný záběr kluka s kyvadlem, kterému není vidět do obličeje. Mráz po zádech.

Nod Nod. Zpěvačka s šamanským hlasem podpořená atmosférickým podkladem Five seconds to leave. Anebo naopak - Five seconds to leave posílení o zpěvačku a druhého kytaristu… Každopádně největší překvapení večera. Upřený a trochu nepřítomný pohled zpěvačky vidím ještě teď. Přídavek Nod Nod už nedali kvůli městský policii, co se objevila před Borem.

Jak dlouho ještě budete dělat bordel?

Tady hrajou kapely, pani. Pojďte si taky poslechnout.

Štvaly mě jen tři věci. Za prvé, že na akci takovýhleho ražení nejspíš nevytáhnu nikoho ze svých známých. Za druhé, že nemám vymazlenej mobil s kamerou jako Lukáš, abych zachytil aspoň kousek z atmosféry týhle akce. A za třetí, když na konci někdo z pořadatelů u dveří děkoval všem odcházejícím, že přišli, byl jsem tak oněmělý z Nod Nod, že jsem mu nedokázal říct, jak skvělá akce to byla.

http://bandzone.cz/odeurdeviolettes

http://bandzone.cz/depakinechrono

http://www.myspace.com/lyssalyss

http://nikkilouder.tumblr.com/

http://www.myspace.com/fivesecondstoleave

http://bandzone.cz/nodnod

Mastodon - The Hunter

Po čtyřech koncepčních deskách vydávají Mastodon nahrávku, která není propojena žádným tématem. Album je věnováno bratru kytaristy Brenta Hindse, který tragicky zemřel při lovu...proto The Hunter...


Mastodon dávno nejsou metalovou kapelou v tom pravém slova smyslu...dávno překročili hranice...dělají si věci po svém...a možná proto je mám tak rád...jo...mám je rád...
Na nové desce pokračují v překračování...ještě více se profilují...nad některými skladbami se vznáší psychedelický opar...některé jsou agresivní...plivou krev...jiné zase ani nevypadají, že by je napsala metalová kapela...ale všechno to do sebe přesně zapadá...i když to není koncept...tak co to je?čím to je?co?
Že by to byli ty zpěvy?...a co ten Scott Kelly?...smrt bratra?...
Zvuk alba je pompézní a to, že v kapele zpívají ze čtyř členů tři včetně bubeníka je velice znát hlavně v melodických částech refrénu jednotlivých skladeb...každá skladba je jiná...takže jestli na začátku dostaneš po tlamě...a to se vším všudy...



tak potom na konci můžeš možná čekat nějakou naději...



protože pamatuj: " PURSUE HAPPINESS WITH DILIGENCE "


Uchvatné album u kterého nenacházím chybu...a už ani slov...

Podzim v Brně

Na začátku semestru si vždycky vypisuju data průběžných testů a termíny odevzdání všemožných úkolů a prací. Stejným způsobem jsem se rozhodl vypsat si pár podzimních koncertů v Brně. Takže tenhle článek berte jako hodně osobní výběr akcí, které mi prostě padly do oka. Budu rád, když to někoho navnadí na některou z akcí jít. Stejně tak jsem vděčný za další tipy.

Čtvrtek 29. září – Keftes Party Fest - BORO

Depakine Chrono – punk / math / noise
Five Seconds To Leave – experimetal
Nod Nod – down tempo
Odeur de Violettes – lo-fi pop
Nikki Louder (Slovinsko) – noise rock
Lyssa – tropical noise

Velká přehlídka nejen tvrdších kapel. Depakine chrono jsem viděl na Creepy a jde o opravdu živelnou záležitost nejen protože hrají přímo mezi lidmi. Medidativní postrockoví Five Seconds To Leave budou určitě také skvělí a zbytek line-upu mě doufám jenom příjemně překvapí.

Úterý 4. Října - BORO

Lento – ambient / hc / post-metal – Italie
Esazlesa – emo / screamo / post-rock – Cheb
DROM – post-hc / black / metal – Liberec

Akce z podobného soudku jako předchozí. Esazlesa jsou pro mě jedna z nejlepších tvrdých kapel. Dokonalé spojení rychlého HC a pomalejších hypnotických ploch. Záleží jen na tom, jestli si člověk stoupne do kotle nebo si vše vychutnává z povzdálí.

Čtvrtek 6. října - FLÉDA

Tata Bojs

Rupublic of Two

Turné k nové desce Tata Bojs. Tatáči určitě představí skvělou show, tím spíš, že aktuální deska Ležatá osmička je podle mě jedním z jejich nejlepších alb. Ale vstup tři kila, que?!

Neděle 23. Října - BORO

Blueneck

dné

Blueneck jsou z Anglie, dné z Prahy. Klidný ambient.

Středa 26. října - DESERT

Safety First

Kochlea

Čtvrtek 27. října - MELODKA

Prago Union + Livě band

Na Brněnským majálesu mě Prago Union trochu zklamali. Podklad pouštěli skoro celý z notebooku, takže to bylo trochu suché. S živou kapelou to doufám bude jiný kafe.

Středa 2. listopadu - FLÉDA

Dva

Fiordmoss

Floex

Dva jsou pro mě jedním z nejzajímavějších českých projektů. Spojení freak-folku, elektroniky a hlavně tradiční české chalupářské estetiky. Naživo dost živelná záležitost.

Středa 16. listopadu - A Fuckin Calla Nite - BORO

Her Name Is Calla

Tom Morris

Weikie

Vojta říkal „na tu akci jdi. her name is calla byli na sedmičce parádní.“

Jak je vidět, nejvíc našlapaný program má letos Boro, ten plesnivý sklep na Křenový. V Boru také bývá občas ve čtvrtek večer Potulné akademie neboli Uši a Vítr. V něm se vždy představí dvě nebo tři kapely nejrůznějších žánrů. Velký respekt patří pořadatelům téhle tradiční série – v září proběhl v pořadí asi 300. večer… Celý program Bora je (a ještě určitě přibude) tady.

Závěr autostop-tripu

Minulý týden jsme se s Vojtou vydali na pár dní s nadšením prostopovat kousek Čech. S cestou, která vlastně byla symbolicky i cílem, jsme byli moc spokojení - potkali jsme a poznali dosti zajímavých postav jak z řad řidičů, tak i vedlejších postav.
Poslední večer jsme strávili v Brně, kde jsme měli to štěstí navštívit výbornou akci v Boru - undergroundovém klubu, kde každého obklopí atmosféra tlejících sklepních vůní a rozptýleného kouře.

První kapela byla Les Trucs a šlo o opravdu povedenou performance-elektro-taškařici. Dvojice holky a kluka, kteří měli na hlavách připevněné nejen mikrofony, ale i lampičku, která v některých pasážích efektně blikala rytmu, se jen tak nevidí. Jako bych se ve vzpomínkách vrátil na Creepy, protože to byla opravdu přirozeně znějící experimentálnost, ve které přebili i následující band. Bylo téměř nutností si koupit CD nebo vinyl.

Druzí hráli Blaue Trottel Parade, kteří nás nejprve pomalovali modrou :) barvou po obličejích a následně rozjeli hardcore-funky kabaret v čele s dominantními bicími, hranými něžným pohlavím. Žel z jejich koncertu žádný záznam nemám, o to víc vám vystoupení doporučuji - už jen kvůli zkreslené akustické kytaře přes upravenou Teslu a groove baskytary.

Jihlavská scéna

Možná, že si někdo vzpomene na koncert před dvěma lety ve Velkých Vočích, kde kromě kapely Upland, která zde pokřtila nové CD, zahrála kapela jménem Zero Number One (0 No. 1) (Byli to ti s notebookem :) )
Nedávno jsem na jejich BZ stránkách narazil, že vydali nové album. Osobně musím říct, že mě dost překvapilo, jak zvukově, tak provedením jednotlivých písní. Jedná se spíš o triphopovou záležitost, kde se nuly číslo jedna konečně našli a jasně dávají najevo, že mix kytarové hudby s elektronikou jim není vůbec cizí. Ba naopak, dokážou tímto spektrem parádně proplouvat. Konečně, poslechněte sami na jejich profilu anebo si rovnou stáhněte album.
PS.: Jejich kytaristu můžete znát z už bohužel rozpadlé psychedelické záležitosti Tabletky a zpěvačku Pavlu z funkovějších 4th soul. Obě kapely doporučuji poslechnout, následně vám nebudou unikat spojitosti v jejich hudebním vývoji a zároveň můžete s odstupem sledovat jejich šlépěje.

Druhou ( i když v podstatě čtvrtou zmíněnou) kapelou jsou jihlavští Apple Spokesman. Měl jsem je možnost slyšet minulé jaro na Karneval párty v Mírovce u Havlíčkova Brodu. Hrají alternativu s kytarou, bezpražcovou baskytarou a bicími. Jejich vystoupení mi živě utkvělo v paměti jako smršť klidných i ďábelsky rychlých pasáží ve spojení s výbornými texty. Mohl bych je možná trochu přirovnat k Esgmeq. Mají BZ profil a celé starší album z roku 2001 s příznačným názvem "A ryby zmrzlé v ledu čekají až přijde konec" ke stažení. Žel už nevím, zda ještě fungují...

Wohni se pro svůj starej skejt aneb Wohnout našim klientům

Staří známí pardálové Wohnout, kteří se s přibývajícími léty stali něco jako voblejzávači všech "velkých českých" fesťáků, vydali další desku.
Je ale špatná.
Tak špatná, až mě tím dost naštvali. Napadá mě několik přirovnání, ale ani jedno není ve slovníku spisovné češtiny. Holt na to budu muset jít nějak jinak.
Znáte přísloví "vařit z vody?"
Tak takhle přesně zní tahle jejich nová deska. Naprosto umělé a prázdné texty, ve kterých čerpají hlavně sami ze sebe. A to doslova. Ukázka "Čau vy, my jsme Wohnout! Musíme vstávat, sbalit přijít na sraz, nosit skládat vyrazit. Potom ladit zvučit, chvíli v šatně, před šichtou si vorazit. A pak zahrát, kalit na místě zůstat, snad se nám nic nestane. Střih, za pár hodin pod barem zní dobrý ráno Vietname." tak nějak vypovídá bez nutnosti dalšího komentáře. Největší sranda mi ale přišla, když si samotná kapela před diváky přizná, že je na tom špatně. Kde je ta její "maska", celé to "divadlo", za kterým se může schovat? Jak sami přiznávají, jejich firma je trošku v pr**li. Nezbývá než doufat, že jejich další počin se bude ubírat jiným a lepším směrem. Jestli ne, možná by se měli wohnout pod postel pro svůj starej skejt a pověsit hraní na hřebík.. anebo mají možnost stát se dalšími "páprdy českého bigbítu"...

Dirty Beaches – Badlands (2011)

Ještě nedávno jsem měl předsudky vůči „karaoke kapelám.“ Projekt, kde se skoro všechno pouští z Winampu nebo z čeho přece musí být naživo sterilní a neskutečně nudný, no ne? Letošní Creepy Teepee tenhle můj divný předpoklad obrátilo úplně vzhůru nohama. Bláznivý diskotékový hecař Terror Pigeon Dance Revolt!, dvojice Dream Boat se zpěvačkou, jejíž hlas se dotýkal andělských výšin, i nezařaditelný Dirty Beaches byli naživo nečekaně živelní a skvělí.

Poslední jmenovaný je dost zvláštní záležitost. Jde o sólo projekt Kanaďana jménem Alex Zhang Hungtai. Na kontě má několik épéček a trochu krátkou čerstvou desku s názvem Badlands.

Snažit se žánrově zařadit Badlands i celý projekt Dirty Beaches je hodně obtížný a myslím, že i trochu zbytečný – rockabilly, psychedelic, noise, lo-fi, whocares? Stejně nemá tolik cenu psát jednotlivě o osmi písních, které na desce jsou. Podstatné a zásadní je něco jiného – víc než co jiného sálá z alba atmosféra Ameriky. Alespoň teda té trochu romantický představy Ameriky, kterou mám ze všemožných filmů a knížek.

Badlands je jako rozpálená pustina s nekonečně rovnou silnicí vpředu i vzadu. 100 stupňů ve stínu. Fahrenheita, samozřejmě. Smyčky hypnoticky se opakujících podkresů jako burácející tepající motor nablýskaného Cadillacu. Zastřený zpěv jako ozvěna starého rokenrolu z šumícího autorádia. Neučesané kytarové záseky jako svištící auta řítící se ještě větší rychlostí než vy… takže si dejte cheesburger s hranolkama nebo aspoň toust s arašídovým máslem, za chvíli vyrážíme.

Creepy Teepee 2011 už minulostí

Pár větami: Byl to vážně skvělý, na české poměry nezvykle multižánrový festival. Kdo nejel, udělal chybu.

Více větami jsou zachycené zážitky touto recenzí.

Low-endová videa z kačeří zahrádky bohužel nedokáží zachytit esenci atmosféry, ale snad zanechají kladný dojem v uších creepy-netknutých posluchačů...

Zbytek videí můžete dohledat třeba zde - od hardcore přes pulzující elektro po nejlepší diskotéku...

P.V. už neO.sobně a Šansoniérka

Dvě smutné zprávy na Českých Novinách... čtěte zde a totok

První grupu asi nebavilo hrát dokola stejné písně. Na druhou stranu: těžší je odejít, než jezdit na koncerty s flaškou vodky nebo s fofrklackama.

Od Psích si pusťte třeba tenhle předlouhý příběh:





nebo pořádnej cover - nářez:



Od paní šansonu třeba čas na prázdniny

Saade, Russian Circles, Boris ||| Matrix, 9. 7.

Saade. Česká dvojice. Vytáhlý chlápek s hradbou aparátů za sebou a bubeník. Přímočarý rokenrol s neskutečně zkreslenou kytarou. Prostý písně skrytý za zábalem pískání přebuzených aparátů. Strašlivě nahlas, až to trhalo uši. Po koncertě jsem pořádně neslyšel ani sám sebe, natož ostatní. Ale myslím, že jsme se shodli, že to bylo dobré. Ale trochu krátké – Saade ještě nejsou tak úplně kapela, která by utáhla sama celý večer. Jo, a Vojta si koupil kazetu.

Druhý číslo večera. Russian Circles. Z Chicaga. Jejich poslední album Geneva mě dost navnadilo, je to instrumentální deska s docela přístupnými skladbami. Přístupnější a instrumentální byl i pražský koncert. V hlavní roli bubeník s přeznívajícími rytmy. Lukášovi to prý připomínalo zpěv – melodie na kopák a činely.... V druhý půlce mě už ale začala kapela trochu nudit, písně pořád hypnoticky gradovaly, ale pořád jakoby na stejné rovině….

V říjnu mají vydat Russian Circles novou řadovku, ale jestli hráli něco nového, nevím – věci bez textu mně vždycky bohužel trochu splývají.

Boris. Atmosferická hypnotická vesmírná jízda. Rána kytarobasou přímo mezi oči. Bubeníkovy vlající vlasy, údery do gongu. Cesta do Japonska a zase zpátky… Matrix má hodně nízkej strop, ale hnedka první píseň, dlouhá a pomalá věc Missing Pieces, mě vynesla někam vysoko do mlhavýho klidu. Boris mě stáhli k sobě a už nepustili, i když se nálady střídaly skoro s každou písní. Zazněly taneční věci z letošních desek i starší nářezovější kousky – v jednu chvíli se v kotli strhlo dokonce i pogo… Neskutečně silný zážitek. Hudba z jinýho světa. Nejlepšíkoncertzapůlrokuminimálně.

(Jedinej, kdo zážitek z Boris trochu kazil, byl nějakej debilní stagediver. Vítezoslavný gesto na hraně pódia a vylitej pád mezi lidi. Hovado. Když skákal pošestý během jedný písně, už ho nikdo nechytil. Boží mlejny melou.)

Videa od Lukáše, mobilní kvalita.

Hudba je u nás doplňková zábava k pivánku a pohodičce. (rozhovor na aktuálně.cz)

dobrý rozhovor, ale nebránil bych se i trošku tvrdšímu hodnocení. kromě colours a pár menších festivalů tady opravdu nic kvalitního není. po hudební stránce tedy. někteří totiž tu hudbu moc neřeší. :)


http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=706393

windsor for the derby - giving up the ghost (2005)

windsor for the derby je kapelou která se dá zařadit mezi současnou indie scénu, ale je to spíše její alternativa se stejnými posluchači. kapela vznikla v 90. letech v texasu. v česku zahrála o letních prázdninách 2009 na strahovské sedmičce a byl to jeden z koncertů roku.

deska giving up the ghost je sice 6 let stará, ale pro mě se jedná o jednu z nejzásadnějších. je to zřejmě dáno jejím konceptem, kdy vás od začátku do konce nechává v jakési hypnotické letargii. v jejím vlastním světě. písně tvoří celek, který dělá desku samotnou tolik jedinečnou. 

babí léto. hodiny strávené v jeho atmosféře. jen ležet a dýchat.

Po intru nazvaném dirge for a pack of lies přichází píseň, kde se vynoří křehký hlas, který spolu s hypnotickou (v písních většinou dvouakordovou) kytarou vytváří tak důležitou atmosféru celého alba. 

písně jsou velmi lehounké, skoro neviditelné kresbičky. jsou to nitě, které vytváří éterický prostor. musíme být opatrní.

pojmenovat či nějak zhodnotit jednotlivé songy je pro mě velmi těžké. giving up the ghost je pro mě deskou, kde písně vytržené z kontextu nefungují. gathering je jakýmsi zlomem, možná dynamickou složkou celého alba. kytara je zde v poměrně nezvyklé, skoro agresivní, rušivé poloze.

givin up the ghost a celé windsor for the derby svým jedinečným přístupem vytváří písně, které vše neříkají úplně naplno. mezi řádky však číst nemůžeme. ty tady chybí. občas se nám na papíře ztrácí i slova samotná. ale to důležité, ta dřeň, ta zde je. stačí se velmi opatrně ale pořádně podívat.

hodnocení: dokonalé (sorry, kritika bude snad příště)

Prodavač neprodává

Šampón ze Sporta si teď říká Prodavač ... ale svoje EP Duchové dává ke stažení zdarma ... a je to dobré ... jen škoda, že Sporto už asi nic nevydají :(

http://starcastic.cz/bands/prodavac/

Živáky At the drive-in...

http://unartignyc.com/2009/10/29/atdi/

Danger Mouse & Daniele Luppi - Rome (2011)

Danger Mouse je podle všeho výjimečný týpek na současné hudební scéně. Získal Grammy za svoje Grey album, kde smíchal Black album od Jay-Z a beatlesovský White album. Aktuálně produkuje novou desku U2. Předtím spolupracoval třeba s Beckem, Gorillaz nebo Sparklehorsem. S posledním jmenovaným taky nahrál album, kde zpívá i legendární režisér David Lynch. A na koncertech se občas obléká za Obi van Kenobiho … ale to sem asi tolik nepatří.

Mezi tím vším si Danger Mouse našel čas i na Rome. I když nemám jeho tvorbu nijak zvlášť naposlouchanou, dovolím si tvrdit, že i v kontextu výše uvedeného je tohle album skutečně výjimečná záležitost.

Danger Mouse vytvořil Rome se skladatelem filmové hudby Daniellem Luppim. Je to deska inspirovaná spaghetti westerny a hudbou Ennia Morriconeho, která je s nima neodmyslitelně spojená. Nejde ale o žádný mash-up jako v případě Grey album. Vlastně to není vůbec elektronika –nástroje a vokály nahrávali Morriconeho „dvorní“ hudebníci, zpívají tady Jack White a Norah Jones.

I když se o Rome mluví jako o poctě Morriconemu a Sergiu Leonemu, tahle deska je daleko víc. Není to pocta spaghetti westernům, je to jejich esence, převedení filmové atmosféry se vším všudy do hudební podoby. Nemám tušení, jak se to Danger Mousovi a spol. podařilo, ale Rome v sobě má neskutečnou náladu, atmosféru, která se dá krájet.

Rome zní, jako když se mexický slunce odráží od zaprášených koltů a koňských postrojů. Jako když truhlář na hlavní ulici stlouká rakve. Jako když v těžkým vzduchu na osamělým nádraží vrže pumpa. Jako když si Harmonika vyřezává, a něco mi říká, že až toho nechá, něco se semele…

Co se týče jednotlivých písní, nejlepší věci jsou asi ty, kde zpívá Jack White. Jeho přiškrcený hlas šroubuje napjatou atmosféru alba snad úplně nejvíc. To ale nejlíp vynikne v kontrastu s Norah Jones, která hudební dusno naopak zklidňuje. Na desce však převažují skladby bez zpěvu, ať už s vokály nebo jen instrumentální. Kratší z nich fungují jako takové mezihry - načínají motiv, který se naplno rozvine až o pár písní později. Rome je totiž jednoznačně koncepční deska … nebo soundtrack k neexistujícímu filmu.

O tom, že je Rome výborně zvládnutá i technicky, není potřeba se široce rozepisovat. Je slyšet, že Danger Mouse i všichni ostatní hudebníci mají v tomhle směru určitě dost zkušeností. Na desce sedí každá nota a i zvukově zní všechny nástroje výborně.

Číselně hodnotím 9/10 a poslouchám pořád dokola.

Živáky z Kurtova města

Rádio KEXP ze Seattlu vysílá skoro každý den živý vystoupení různých kapel a týpků. Celý obrovský archiv je k (tanci a) poslechu přímo na stránkách rádia.

http://kexp.org/live/default.aspx

Night Sunrise

Čekání na další album autora s nickem f393n6 se zdálo být skoro nekonečné. Projekt spolu s přejmenováním na Night Sunrise prodělal radikální zvukovou změnu: veškerý zvuky jsou obalený příjemnou a nenásilnou barvou chill-out atmosféry. Tím nechci říct, že by se vytratila určitá dravost. Podbarvující beaty nezmizely, právě naopak - jsou uspořádány účelněji. V první polovině tracků fungují jako nosná linka, zatímco ke konci ustupují do pozadí pod zesilujícími vlivy ambientu. Ale to bych přeskakoval, pusťme se do toho pěkně od začátku…

Hned první píseň „First snow“ je použitá jako vkusný intro - atmosféra těšení se z toho, co přijde dál. Dá se říct, že mě příjemně navnadila na další track, „Krásku ze zadních dveří“, kde symfonicky pompézní smyčce nahradily osamocenější plochy zvukových koláží, který spolu s beatem ukazují cestu po barech.
„Her Smile“ byl zřejmě pohled do předešlé pasáže. Z táhlýho zvuku synťáku s ťukanou tklivou melodií kláves vespod jsem byl unešenej, škoda jen, že nadšení „hrát naplno“ se ke konci vytratilo. Zřejmě to byl záměr, aby tím skladba vyzněla trochu pesimističtěji. „ You Were“ zní jako most mezi trochu citlivějším „Her Smile“ a „String Bear“. Ten zní o dost sebevědoměji kvůli jasnýmu rytmu. I když je dost nespravedlivý porovnávat písně mezi sebou, ten pocit to prostě v posluchači zanechá, ať chce nebo ne.
„Djobánku“ mi asociačně připomněl Buriala a jeho temnou stranu při procházce nočním městem. Rytmickou skladbou se nese minimum melodií, podobně jako další „Fear Drop“, která přechází v polovině do ticha a zase se z něj rodí. Pěkně využitý 3 minuty na rozvedení celýho příběhu.
Začátek „More Cowbell“ jakoby vypadl při záškubu oka Toma Yorka, ale je to jen náznak, který se vypaří při prvním rozeznění podkresových harmonií. „Slow walk“ a „Chillin' in the Park“ vytvářejí atmosféru procházky v parku, vyrušenou hravou melodií.
V „Can't Take That Away“ vás donutí vzít lžičku a začít mlátit do skleniček a hrnků, nájezd a dojezd pocítíte na „Dope Effect“, která obsahuje odvar z minulé skladby a jenom ho upravuje k dalšímu použití. Marťanská „Hey Ho!“ připomíná dialog myšího pískání a zmodulované lidské řeči.

Pro mě začíná vrchol alba šestiminutovou „Old Movies“,kde se repetice zvukomaleb prolíná s pozvolna rozehrávaným zvukem bonga, co vespodu drží nit, zatímco na okrajích se začíná odehrávat další příběh. Možná je to film ve filmu, a abyste ho dokoukali, musíte se hodně snažit. Navazují rozsekávající rytmy „Will You Ever Love Me More“, ze kterých zpoza rohu vykoukne durová melodie. Skladba nakonec vyzní jinak než zpočátku, ale s pocitem, že je vše tak, jak má být.
Série skladeb „Underwater“ jsou variace mezi ponořením a vynořením, v místě nádechu jako kdyby už uběhl nějaký čas, zatímco pod hladinou nám zůstal utajen. Finální „A Day in the Life“ tvoří pomyslnou tečku za tím vším, připomněla mi Aphexe Twina a jeho klávesový pokusy, který nikdy nevyšly naprázdno.

Stejně jako tohle album. Po zvukový stránce je to posun vpřed, už si nebudete říkat "sakra, tohle nějak skřípe". A jeden poslech na něj určitě nestačí. Uvnitř cítíte, že mezi sbíráním skladeb uplynul už nějaký čas a tak některé tvoří osamocené ostrůvky nálad a další se asociačně spojují do rozporuplných tvarů, ať melodiemi nebo společnými nitkami příběhu.

Mě osobně nejvíc dostalo ke konci u ambientnějších ploch, kdy jednotlivý pasáže začaly tvořit s dalšími písněmi delší náladu a přitom zůstávaly konkrétní. Těžko říct, jestli je lepší vyslat přesný střely na terč v podobě „Her Smile" anebo se nechat unést náladou starých filmů a v jeden den života si je promítnout. Celkový hodnocení proto odhazuju za sebe. Ty písně prostě fungují a to je dobře...

Tracklist:
1) First Snow
2) Back Door Beauty
3) Her Smile
4) You Were
5) String Bear
6) Djobánku
7) Fear Drop
8) More Cowbell
9) Slow Walk (Parts 1 & 2)
10) Chillin' in the Park
11) Can't Take That Away
12) Dope Effect
13) Hey Ho!
14) Old Movies
15) Will You Ever Love Me More (Than I Love You)
16) Underwater Fall I.
17) Underwater Tenor
18) Underwater Fall II.
19) A Day in the Life
+ co se nevešlo

Album najdete ke stažení zde