Poslední dobou se mi zdá, že všechno kolem plyne trochu moc
zběsile. Všude kolem plyne spousta dobrý muziky, zážitků, dobrých i špatných,
setkání. Starý věci, který jsem považoval za samozřejmý, odplouvají znenadání do
minulosti, stejně rychle jako se někde jinde vynořuje něco novýho. A asi je pro
mě těžký stíhat to všechno dostatečně pozorně sledovat. A co se týče hudby,
platí tady to samý. Tenhle příspěvek píšu hlavně proto,
abych si zkusil to všechno utřídit, shrnout věci, co mě aktuálně baví. Protože vím,
že zážitky poslední doby brzo překryjou věci nový, a to, co je teď jasný a
ostrý, se rozmlží... (Zadruhý, o těhle všech věcech v jednom kuse někomu
vyprávím. Takže můžu teď místo toho poslat odkaz, což není tolik únavný, heh).
Sestra mi nedávno řekla, že se prý moc snadno nadchnu. Myslím,
že je to pravda. A hlavně vím, že když se pro něco nadchnu, je pro mě už
navždycky těžký se od toho v budoucnu úplně odpoutat... Tuším, že mi to Táňa
říkala v souvislosti s novou deskou Prodavače. O ní jsem psal už dost
tady, a i z dvouměsíčního odstupu si myslím, že je to výjimečné album. Skromný,
ale nápaditý zvuk, který nese texty, co jsou mi z nějakého důvodu hodně a
niterně blízký. Baví mě ten jasný, ale nenucený postoj. Pokorný a k jádru mířící
věty, který bys chtěl tesat do kamene, ale víš, že tam by vypadaly moc
pateticky. Takže je mnohem přirozenější opírat ty slova o plynoucí synťáky. Je celkem snadný nadchnout se, když jsou kolem
věci jako Malý ráje.
A je snadný se nadchnout, když všude jsou místa, kde se
můžeš cítit dobře a lidi, co mají v ledasčem podobnou perspektivu jako ty.
Hráli jsme poslední koncert s Un Chien Andalou ve starým složení, v libereckým Azylu,
punkovým doupěti se stěnama od podlahy ke stropu polepenýma samolepkama snad všech
kapel, co tu kdy hráli. Na pozvání kluků z Drom, což bylo právě jedno z těch
příjemných setkání. Možná
je trochu sekťácký vnímat hudbu skrz lidi kolem, ale není to ten nejlepší
způsob (sorry za ten patos...)? A v Liberci mají nejlepší design GNWP samolepek...
Cestou do Liberce jsem strávil den v Praze, a teprve teď
jsem byl poprvé na Sedmičce, známý klubovně Silver Rocket Records. Na Pillars and
Tongues, chill-outu s houslema, basou a hlavně starým harmoniem hnaným přes
množství efektů. Ponoření do vln. Organický srůstání zvuku současný elektroniky s ozvěnou něčeho
prastarýho. Kapely jako tahle mě teď hodně baví.
V nehmatatelným online světě oceňuju čerstvý projekt
Live Sessions od Fair Price Music, což je jedno z dalších chapadel
Fullmoonu. Sety nejzajímavějších českých kapel, nasnímaný s parádním zvukem
a obrazem (a skvělým kobercem). Visí tam už Superego Kid, Five Seconds to
Leave, chystají se Gagarin...
Na těch internetech jsem ještě objevil záznamy koncertů od takzvaných
Pi Production. From fans to fans, s překvapivě dobrým zvukem. Možná jsem ten poslední,
kdo na to natrefil, ale lepší pozdě než nikdy, což... Spousta dobrých věcí,
Nick Cave z Prahy je poklad.
No a taky jsem nadšený z toho, že se pořád někde něco děje. V sobotu
10. května Fotbal proti rasismu u Jihlavy, smysluplná příležitost běhat tam a zpátky po louce za mičudou a nepřipadat si u toho (tak) blbě. Kromě fotbalu má letošní
ročník super line-up, Remek, Gattaca, ██████ Aran Epochal...
O týden později další krasota, lidi z brněnského Bora vylejzají ze
sklepní díry a dělají výjimečnou akci na Vlněně. Astronautalis, Prodavač,
Aran, Kurac, Inheritance, et al., sobota, neděle.
A pak na konci června On/Off, napínáme síly k přípravám a doufáme, že si to všichni
zase užijeme/užijete. Stejně jako loni.
Post-hudba je asi jeden z mých největších objevů poslední
doby. Spojení tvrdých, ale harmonických beatů s něčím, čemu můžeš pro
zjednodušení říkat třeba poezie všedního dne. Osobní příběhy na pozadí hutnýho atmosferickýho
podkladu. Existenciální pop.
Naživo to zvláštní, na první pohled možná protikladný spojení
funguje asi ještě líp. Malý týpek vzadu za laptopem. A v kontrastu
s tím Domingo, co má asi dva metry a deklamuje texty tak, že se ti zdá,
jakoby se všechny ty příběhy ve sklepním vzduchu v Boru přímo zhmotňovaly.
Po koncertě mi říká Kuba, hele, uděláme s nima rozhovor
a ty ho dáš na ten váš blog. Takže tohle celý byl Kubův nápad a Kubova zásluha.
Ptali jsme se já, Kuba a Maurunka, odpovídali Tomáš a Domingo
z Post-hudby. Nahrával Domingův brácha, protože měl z nás všech
nejlepší telefon.
Cajk, řekněte nám
něco o sobě, co jste zač, klasika, představte se.
Domingo: Tak tenhle projekt začal prostě tím, že jsme se
s Tomem viděli asi před třemi lety na jednom maloměstském fesťáku, On
the road v Pardubicích. Teda v Bohdanči, ale to je vlastně jedno. Pak
jsme se nějak dlouho neviděli, a pak jsme si řekli, pojď založit kapelu. Tak
jo, ale co budem hrát? Nevim, ale já chci hrát nějaký noise. Tom přijel ke mně
do Brna...
Tom: V tý době vzniknul vlastně první song, který jsme
udělali, a který vlastně nikde ani není. Možná nějaký video na Facebooku, ale
tím to končí. A pak byla pauza, kdy jsme se asi půl roku neviděli. Pak jsme si
řekli, hele, máme asi deset songů, Domingo říká, přijeď za mnou do Brna,
nahrajem to. Já jsem se teda učil s těma programama, v autobuse jsem
čet tutorialy, neuměl jsem nic, nevěděl jsem, jak se co dělá...
Domingo: To je vlastně první EPčko, prostě bordel, kde se
snažím dělat něco jako zpěv a kytaru a Tom se snaží dělat něco jako beaty. Je
to volně ke stažení všude na netu. A myslím, že i dnešní koncert se promoval
tím prvním EPčkem, tak jsem si říkal, kolik lidí bude překvapených, že to není
zas až takový bordel. Pak jsme nahráli druhý EPčko asi o čtvrt roku pozdějc...
Tom: To vlastně probíhalo úplně stejně, já jsem se teda
tentokrát neučil s Logicem, ale s Abletonem.
Domingo: To jsme teda nahrávali v Liberci.
Počkej, ty seš teda původně z Brna a Tom je
z Liberce?
Domingo: Já jsem ze Svitav, on je z Liberce, on žije
v Praze, já žiju tady.
Jak vlastně teda
fungujete, zkoušky a tak?
Domingo: No, my nemusíme zkoušet.
Jo, to mě taky
zaujalo, žes během koncertu říkal, tuhle písničku jsem ještě neslyšel...
Domingo: Jo, to byla taky prdel. Tejden mu povidám, pošli mi
tu písničku, prej ne ne ne, pustim ti to před koncertem v šatně. Nepustil
mi to ani tady ... Ale abych se vrátil k tomu druhému EPčku, To jsme
nahrávali v lednu 2012 a už jsme trochu věděli, o co tak nějak plus minus
jde. Vznikly tam Remorkéry, ta verze, která koluje všude na internetu, vznikla
při týhle jam session, když to tak řeknu.
Tom: To hlavní, co Remorkéry dostalo dál, je ale ten klip,
kterej natočil Matěj Chlupáček, což je režisér, mladej kluk, je mu dneska
osmnáct, a v březnu bude mít na Febiofestu premiéru celovečeráku, kterej
jde normálně do distribuce. A tenhle jednoduchej, minimalistickej klip nás
dostal mezi lidi, tak nějak poprvý.
Domingo: Tam šlo o to, že to druhý EPčko jsme vydali sami,
vlastně pro kámoše, ale všimli si toho v Musicserveru a dostali jsme se do
nový generace. To je dlouhodobější projekt, kterej mapuje mladý kapely, před
náma tam byly třeba Professor Leopard , Píča s Hoven a tak. Jak jsme se
tam dostali nevím, pamatuji si, že jsem byl u kámoše, popíjeli jsme víno,
kontroluju si internet a povidám hele, my jsme v nový generaci. Na
základně toho si nás někdo všiml, začali nás zvát na koncerty. To bylo vlastně
před rokem přesně. V tý době jsme teda začali nějak víc hrát, odstranili
jsme kytaru, protože to byl bordel jak svině. Jsem měl totiž jako chudý student
kytaru za pětikilo, a naživo to až bolelo. Fyzicky.
Tom: Dostali jsme se prostě blíž k elektronice. Původně
jsme chtěli hrát klasický folkový písničky v kombinaci s nějakým
noisem, bordelem. Což je vlastně koncept toho prvního EPčka. A postupem času se
to nějak vyvíjelo, blíž k elektronice, a to co plánujem teď je čistě
elektronický album.
A máte to teda čistě
rozdělené, že ty děláš beaty a Domingo texty?
Domingo: No, je to tak, že já vezmu kytaru, složím ten song
na kytaru, složím text, přinesu to do placu, a to prase z toho udělá
dubstep.
A nové album teda
plánujete kdy?
Tom: Plánujem to někdy v březnu, v květnu pustit
mezi lidi.
Domingo: My jsme tu desku plánovali už loni v srpnu,
takže jsme to překřtili na post-chinesedemocracy. Jakože nikdo neví kdy to
bude. Jde o to, že to nechcem vydávat polovičatý, když jdeš do toho LPčka, lis
vinylů stojí prachy a pracujou na tom lidi docela intenzivně.
Tom: Pro nás je hlavní to, že jsme začali pracovat
s Tomášem Sochůrkem ze studia Jižák, což je takovej vlastně guru českýho
hiphopu. Týpek, kterej dělá věci jako PSH, Vladimírovi 518, Hugo Toxxovi. To je
člověk, kterej ví co dělá, a hlavně je to výbornej kluk. Já bych nedokázal
dělat něco s někým, s kým si nejsem blízkej lidsky. Na tom vlastně
funguje i celá naše kapela. My si rozumíme, ikaždej poslouchá něco jinýho, dělá
něco jinýho.
Domingo: Já bych teda řek, že se spíš hádáme.
Tom: Jasný, ale máme ten průnik a hlavně to funguje. O tom
to celý je, děláme něco s lidma, který máme rádi, a který nás můžou posunout
dál.
A vy sami se řadíte
nějak k hiphopu?
Domingo: My tomu teď říkáme existenciální pop. To mě
naprosto vyhovuje, protože nikdo neví, co to je, nikdo jinej se tak nenazývá,
to znamená, že nás nikdo nemůže s nikym srovnávat. Je to sračka, kterou si
vymyslíš, a nikdo ti nemůže říct, no ale to není existenciální pop.
A hudebně berete
někde inspiraci, máte nějaké vzory?
Tom: Tam je toho hromada. Což je ale super, každej
z nás má jiný hudební vzory a snažíme se to nějakým způsobem skloubit.
Domingo: Já mám strašně rád první polovinu devedesátek,
kytarovou. Shoegazový kapely, slowcore, kapely jako Red House Painters, Low, Codeine
a podobně.
Tom: A já mám rád věci jako je James Blake, a teď hlavně
beatová scéna z LA.Flying Lotus , vlastně celej Lotusův label Brainfeeder.
Věci, co vydává Warp, současnou elektroniku obecně.
Domingo: A pro mě je zase elektronika nástroj satanův, já
nevěřím ničemu, v čem nejsou kytary. Já prostě přinesu folkovou písničku,
pak se pět hodin hádáme, a pak z toho vyleze song.
Domingův brácha: Já teda do toho tolik nevidím, ale přijde
mi to, že je to pořád hodně Domingova tvorba, on vlastně dřív skládal i sám za
sebe...
Tom: Jo, já myslim, že tyhle věci by měl někdo vyhrabat.
Je to někde na netu?
Domingo: Je, ale nikdy nikomu neřeknu kde.
O čem si zpíval
v té době?
Domingo: Hele, ty songy jsou furt stejný. Akorát on
z toho teď dělá dubstep.
Tom: My vlastně stavíme současnou elektroniku kolem
folkovýho základu, což je jasný i na tý stavbě songů.
Co texty? Všechny
jsou tvoje předpokládám.
Domingo: Jo.
Mě se hrozně líbilo
to přirovnání, že jste Mňága a Žďorp dubstepovýho věku.
Domingo: To je dobrý. Mě zas jeden kamarád říkal, teda to
bylo v době, kdy jsme hráli ten noiseblabla, že zníme jako kdyby Mňága a
Žďorp přehrávala Acid Mothers Temple. A jiný kamarád mi říkal, že to jsou
levičácké songy o holkách. A texty jsou prostě ze života. Samozřejmě nemůžeš
psát o něčem, o čem nemáš páru. Teda můžeš, ale většinou z toho vyleze
nějaká píčovina. Ten text stojí na nějaký atmosféře, na nějakým pocitu, kterej
se snažíš vyvolat nebo kterej cítíš a snažíš se ho nějakým způsobem předat. Pro
mě jako textaře je největší ocenění, když za mnou po koncertě někdo přijde a
řekne, já jsem tam jen tak stál a poslouchal a měl jsem pocit, že mě
z toho mrazí v zádech. Než když tam vidím padesát borců, jak na to
tancujou.
Já jsem se u Seriálů
málem rozbrečela.
Domingo: Zrovna Seriály jsou staré asi osm let. Já ten song
nenávidim, ale tady bylo mimořádně dobrý publikum, tak říkám, oukej, tak to
zahrajem. Ale ten song je nějaká uzavřená kapitola a teď už děláme úplně něco
jiného.
Děláte něco jinýho
nebo se cítíte nějak jinak?
Domingo: No, ne že by to nesedělo textově. Mě právě
fascinuje, že song, který je fakt sedm osm let starý, tak se neustále opakuje a
sedí nejenom na mě, ale na většinu lidí. Ale Seriály mi už prostě nesedí
hudebně. Ale pokud nějaký song takhle tne do živýho, tak nejde o to,
reflektovat to, co se mi stalo, ale to co se obecně děje lidem, nějakou ideu,
situaci, s kterou se lidi běžně setkávají, a na základě toho se s tím
ztotožní. A v tom je taky síla té hudby.
A jdeš po tom nějak
programově? Mně to právě často připadá, že pokud jsou texty opravdu a čistě
osobni, tak tím spíš se dotknou i jiných lidí.
Domingo: Jo, to je přesně ono. Ne že bych po tom šel
programově, ale ono to tak funguje samo. Jde o osobní pocit, který ale je
vlastní většině lidí. Lidé se dostávají do situací, o kterých já píšu, ale
vždycky to vychází z osobního zážitku. Snažím se to ale podat tak, aby
bylo jasné, že tan zážitek není unikátní, ale že je to něco, co čas od času
prožívá každý. Já si nemyslím, že ty texty jsou až tak dobrý, to jsou prostě
normální rýmovačky, ale to sdělení se nějakým způsobem těch lidí dotýká. A o to
by v hudbě, kterou chci dělat, mělo jít.
Ještě jedna otázka,
nevadí ti, že tvůj kamarád Tom je tak malej? Nebo naopak.
Tom: Vůbec, my jsme jako Pat a Mat.
Domingo: Ono je to docela prdel, že my v podstatě na
tom pódiu vypadáme fakt jako Pat a Mat.
Tom: Mně to přijde dobrý.
Domingo: Tak ty se krčíš za laptopem.
Tom: Já se většinu času spíš válim po zemi, takže je mi
jedno.
Tak asi poslední dvě
otázky, máte někoho, s kým byste chtěli hrát?
Tom: Hele, tam je hromada lidí, který dělaj něco podobnýho
jako my. Pro mě třeba z československý scény je nejvíc Bene. Potom třeba
mýho srdci jsou strašně blízký WWWéčka...
Domingo: Ty mi teď jako vyžíráš odpovědi. Pak určitě někdo
z Exitabu. InkMidget, Pjoni
Tom: Jo, to jsou lidi, který dělaj hudbu, která mě strašně
baví, která se mě dotýká, a to je prostě ono.
Tak, a napadá vás
ještě něco na závěr, co byste chtěli vzkázat fanouškům, hehe?
Domingo: Tyvole, to je jak z první hodiny žurnalistiky.
Tak já udělám oficiální vzkaz fanouškům. Vážení fanoušci, běžte na www.posthudba.cz,
tam najdete takový formulář, který když vyplníte, tak dostanete lístek na
křest, vinyl Artefaktu. Artefakt je teda jméno naší nový desky, kterou
připravujem, dostanete nějaký kus merche, který neprozradíme, protože je to
strašně hip, a tašku, ve které to všechno dostanete, a potom ještě jedno
překvapení.
Tom: Všechno stojí jako čtyřistapade.
Domingo: To jsem jako nechtěl tak úplně zmiňovat.
Tom: No já bych z toho udělal normálně čistou reklamu. Čistej
crowdfunding. Prostě www.posthudba.cz, to je vono.
Super, díky moc za
rozhovor. Jdem na bar na panáka.
Boro, čtvrtek 29. září. Keftes party fest spojený s oslavou pátých narozenin Radios.cz. V Boru nevídaně našlapáno. Pořadatelé byli viditelně štastný, že nejsou v mínusu (hmm, takhle to asi chodí) a několikrát děkovali všem, co přišli. Jo, a u vstupu dávali skvělou DIY placku z víčka od petky.
První vystupující. Odeur de Violettes. Holka, kterou byste na ulici možná přehlédli, vzala kytaru a začala hrát. Temně introvertní písně, akustika hnaná přes zkreslené kombo, a hlavně skvělý hlas. Nejen francouzské jméno /vůně fialek/ mi trochu připomnělo Mon Insomnie. Čím to je, že tak prosté (a jakoby stokrát slyšené) písně mohou pořád tak oslovit?
Depakine Chrono. Krátké matematicky propracované písně, nebo spíš nástřely písní, kde se rytmus mění každou vteřinu, v kontrastu s punkovým živelným přístupem. Na kytaře ti stačí dvě struny a kabel si přilepíš izolepou. Tuhle dvojici bych předepsal všem zapšklým kytarovým fetišistům povinně.
Díky, že tleskáte, i když to dneska tak serem.
Ne nadarmo jsou Lyssa jednou z hlavních kapel labelu Silver Rocket. Připomněli mi Esqmeg i Nomeansno. Valicí se rytmus bicích. Tvrdý basový linky. Vazbící kytara. Výkřiky z hlubin. Prostě nářez.
Vyrvi mi pochyby z těla … odposlech nepotřebujem.
Nikki Louder přijeli ze Slovinska. S basákem o francouzských holích. Rozjeli dobře hlasitý HC punk s náznakem mathu. Před pódiem se strhlo celkem divoké pogo …. já se u zdi tak trochu bál o brýle.
Na Five seconds to leave jsem se hodně těšil. Mám rád tyhle gradující instrumentální věci a projekce (trochu škoda že běžela jen v malým rohu zadní stěny) atmosféru jenom podpořila. Staré černobílé filmy s demolovanými domy, zasmyčkovaný záběr kluka s kyvadlem, kterému není vidět do obličeje. Mráz po zádech.
Nod Nod. Zpěvačka s šamanským hlasem podpořená atmosférickým podkladem Five seconds to leave. Anebo naopak - Five seconds to leave posílení o zpěvačku a druhého kytaristu… Každopádně největší překvapení večera. Upřený a trochu nepřítomný pohled zpěvačky vidím ještě teď. Přídavek Nod Nod už nedali kvůli městský policii, co se objevila před Borem.
Jak dlouho ještě budete dělat bordel?
Tady hrajou kapely, pani. Pojďte si taky poslechnout.
Štvaly mě jen tři věci. Za prvé, že na akci takovýhleho ražení nejspíš nevytáhnu nikoho ze svých známých. Za druhé, že nemám vymazlenej mobil s kamerou jako Lukáš, abych zachytil aspoň kousek z atmosféry týhle akce. A za třetí, když na konci někdo z pořadatelů u dveří děkoval všem odcházejícím, že přišli, byl jsem tak oněmělý z Nod Nod, že jsem mu nedokázal říct, jak skvělá akce to byla.
Na začátku semestru si vždycky vypisuju data průběžných testů a termíny odevzdání všemožných úkolů a prací. Stejným způsobem jsem se rozhodl vypsat si pár podzimních koncertů v Brně. Takže tenhle článek berte jako hodně osobní výběr akcí, které mi prostě padly do oka. Budu rád, když to někoho navnadí na některou z akcí jít. Stejně tak jsem vděčný za další tipy.
Velká přehlídka nejen tvrdších kapel. Depakine chrono jsem viděl na Creepy a jde o opravdu živelnou záležitost nejen protože hrají přímo mezi lidmi. Medidativní postrockoví Five Seconds To Leave budou určitě také skvělí a zbytek line-upu mě doufám jenom příjemně překvapí.
Úterý 4. Října - BORO
Lento – ambient / hc / post-metal – Italie Esazlesa – emo / screamo / post-rock – Cheb DROM – post-hc / black / metal – Liberec
Akce z podobného soudku jako předchozí. Esazlesa jsou pro mě jedna z nejlepších tvrdých kapel. Dokonalé spojení rychlého HC a pomalejších hypnotických ploch. Záleží jen na tom, jestli si člověk stoupne do kotle nebo si vše vychutnává z povzdálí.
Turné k nové desce Tata Bojs. Tatáči určitě představí skvělou show, tím spíš, že aktuální deska Ležatá osmička je podle mě jedním z jejich nejlepších alb. Ale vstup tři kila, que?!
Na Brněnským majálesu mě Prago Union trochu zklamali. Podklad pouštěli skoro celý z notebooku, takže to bylo trochu suché. S živou kapelou to doufám bude jiný kafe.
Dva jsou pro mě jedním z nejzajímavějších českých projektů. Spojení freak-folku, elektroniky a hlavně tradiční české chalupářské estetiky. Naživo dost živelná záležitost.
Vojta říkal „na tu akci jdi. her name is calla byli na sedmičce parádní.“
Jak je vidět, nejvíc našlapaný program má letos Boro, ten plesnivý sklep na Křenový. V Boru také bývá občas ve čtvrtek večer Potulné akademie neboli Uši a Vítr. V něm se vždy představí dvě nebo tři kapely nejrůznějších žánrů. Velký respekt patří pořadatelům téhle tradiční série – v září proběhl v pořadí asi 300. večer… Celý program Bora je (a ještě určitě přibude) tady.
Minulý týden jsme se s Vojtou vydali na pár dní s nadšením prostopovat kousek Čech. S cestou, která vlastně byla symbolicky i cílem, jsme byli moc spokojení - potkali jsme a poznali dosti zajímavých postav jak z řad řidičů, tak i vedlejších postav. Poslední večer jsme strávili v Brně, kde jsme měli to štěstí navštívit výbornou akci v Boru - undergroundovém klubu, kde každého obklopí atmosféra tlejících sklepních vůní a rozptýleného kouře.
První kapela byla Les Trucs a šlo o opravdu povedenou performance-elektro-taškařici. Dvojice holky a kluka, kteří měli na hlavách připevněné nejen mikrofony, ale i lampičku, která v některých pasážích efektně blikala rytmu, se jen tak nevidí. Jako bych se ve vzpomínkách vrátil na Creepy, protože to byla opravdu přirozeně znějící experimentálnost, ve které přebili i následující band. Bylo téměř nutností si koupit CD nebo vinyl.
Druzí hráli Blaue Trottel Parade, kteří nás nejprve pomalovali modrou :) barvou po obličejích a následně rozjeli hardcore-funky kabaret v čele s dominantními bicími, hranými něžným pohlavím. Žel z jejich koncertu žádný záznam nemám, o to víc vám vystoupení doporučuji - už jen kvůli zkreslené akustické kytaře přes upravenou Teslu a groove baskytary.
