úterý 25. listopadu 2014

Nurse With Wound – Rock ’n Roll Station



Něco jiného: zkoušeli jste někdy krájet ubrouskem pomeranč? Vysmrkat se do vlnitého plechu? Postávat před taxíkem na nádraží a uplácat z bláta dort, abyste se uplatili na post zpěváka v místní rockové kapele? Rozbít sklenice v prostoru o dimenzi n = 6 a sledovat rozptyl a dopad střepů, zatímco váš brácha poztrácel hračky z dětské postýlky, co se zrovna vešly mezi ohrazení, jejichž rozmístění zrovna nevyhovuje normálnímu rozdělení?


                                  (zdroj: http://www.brainwashed.com/common/htdocs/discog/ud039.php?site=nww)

Možná to má nádech nesmyslů, ale v celkovém vyznění s dostatečně podtrženou pointou, obalenou v ambientu, dostávají i nesmyslnosti úplný smysl. Možná tu jde o koncept. Karlheinz Stockhausen se poté stává leporelem pro nejmenší a místo křížovek dáte babičce surrealistickou báseň, napsanou Enigmou. Bingo. Nebo furt nic?

Skladbami prorůstají beaty, co vás ukolébávají v nevědomosti z dalších nadcházejících situací. Tohle je v rámci možností Stephena Stapletona zvukomalebné. Možná to chtělo být víc hip hop, ale nakonec skřípy skřípy hip bum hop s dychtivě ženským hlasem v pozadí místo textů, proklamujících pravdy. Ty jsou tady totiž nadbytečné. Opak opaku je tatáž věc. Může to vůbec tak nějak asi být? Vždyť to tak je. Nebo je to jinak? Určitě to je ale „je“.

Dada. („„)Kapela („„), u které si neřeknete ani „Co?“.


Dada co dává smysl. Welcome to heaven.

sobota 4. října 2014

Dvojkoncert v Divadle 29: Laura Luna + Zapaska

V pardubickém ostrůvku alternativní kultury, Divadle/Klubu 29, se odehrál další ze série dvojkoncertů. A jak říká Anime, „když se v Pardubicích něco děje, tak prostě musíš jít“. Tak jsem prostě šel.
Mexičanka Laura Luna lákala už popisem: iPhone, mikrosynťák monotron, gameboy, no-input mixer a modifikovaný počítač Atari. I přes barvitě popsané vybavení ale přišlo zklamaní v podobě hutných syntezátorových ploch, z nichž vyzařovalo asi takové teplo jako ze zmrzlé kachny. Přesto se tu a tam vynořily enovsky snové pasáže, které prosvětlily temnou náladu, ale nikdy ji zcela nepřebily. V těchto několika málo okamžicích se při zavřených očích před očima rozvíjel zlověstně cukrkandlový příběh á la Twin Peaks, plný rozporů a nejednoznačnosti. Občas se ozval i 4/4 rytmus, nebo spíše jeho skelet, který do neuchopitelného abstraktna vnesl alespoň částečný řád. I tak šlo ale hlavně o poslechovou záležitost, která rozhodně nikoho ze židle nezvedla. (A to i doslova, protože se při koncertu sedělo.)
Hlavní problém vystoupení vidím hlavně v příliš častém a násilném obměňování motivů, díky kterému se pak set paradoxně stával nudným. Dalším mínusem byl nulový kontakt s posluchači. Jasně nehodilo by se, kdyby slečna uprostřed skladby začala z ničeho nic řvát „Jste nejlepší!“, nicméně alespoň obyčejné Hi na úvod by bylo fajn. Rozsvěcování mobilů a jejich dlouhé čekování pak byla další věc, která atmosféře rozhodně nepřidala. Kurva lidi, mobil na 
koncertě se má vytahovat jen v případě, že chci zachytit nezachytitelné; facebook počká.

Laura Luna

Když ale nastoupila Zapaska, veškerá pozornost se už soustředila jen na pódium. Manželská dvojice z Ukrajiny dokázala rozproudit krev a židle se tak najednou staly spíše hradbou mezi interprety a posluchači, než pohodlnými trůny. I tak ale pulzující energie, která z dvojice přímo tryskala, infikovala většinu návštěvníků a donutila je alespoň ke zběsilému kývání hlavou a následně i celým tělem.
Nejvíc mě bavil hlavně souboj mužského a ženského elementu, například kombinace ďábelského beatboxu, který Pavlo ještě efektoval a Ianin éterický vokál, jenž dal vzpomenout třeba na Kateřinu Winterovou a v některých pasážích dokonce i na Björk. Hlavními hesly vystoupení byly delay a reverb, který dvojice používala jak na vokály tak na smyčky některých nástrojů. Kytara se snoubila s nabasovanými beaty z bicího automatu Akai a do toho Pavlo střídal všemožné nástroje jako kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku. Ke slovu se dostala například miniaturní heligonka, kalimba, foukací harmonika a v jedné skladbě dokonce i píšťalka pro rozhodčí.



Ukrajinštinu neovládám a vzhledem k tomu, že většina textů byla právě v tomto jazyce, nemůžu posoudit texty. Oba hudebníci ale mluvili slovensky, takže vždy alespoň naznačili, o čem jednotlivé písně pojednávají. Když mluvili o válce naskakovala mi husí kůže. Rusko-ukrajinská hranice byla najednou až nepříjemně blízko. Naopak „veselá piesnička o zdravotnom fast-foodě“ byla skvělým oživením v jinak poměrně zadumaném (i když energickém) playlistu.
Celkově se jednalo o další z parádních dvojkoncertů v Divadle. Poklidná Laura Luna ostře kontrastovala s nesmírně rozjetým duem z Ukrajiny a já tak budu vzpomínat hlavně na jejich vystoupení. Málokdy se mi po koncertu stane, že bych nedočkavě přešlapoval ve frontě, abych si mohl koupit CD, ale v případě Zapasky nešlo jinak. Dvě kila a čau. Díky za super zážitek.

čtvrtek 25. září 2014

Alt-J – This Is All Yours (2014)


Vydání druhého studiového alba kapely alt-J patří pro fanoušky britského indie rocku mezi nejočekávanější události letošního podzimu. Do širšího povědomí alt-J vstoupili před dvěma lety debutem An Awesome Wave, který lahodil ouškům vážených britských kritiků natolik, že kapele udělili prestižní cenu Mercury Prize a jejich sláva se tak postupně začala šířit do různých koutů světa včetně Japonska, Kanady, či České republiky.

I přes všeobecné nadšení se pro mě tenkrát alt-J stali jen další z mnoha kapel, jejichž tvorbu si sice čas od času ráda poslechnu, ale nic zásadního ve mně nezanechává. O to více mě překvapilo, když jsem letos v červnu narazila na jejich nový singl Hunger Of The Pine, který mě pohltil natolik, že jsem po dobu několika následujících dní nebyla schopná poslouchat cokoliv jiného. Hunger Of The Pine je křehká píseň o vztahu, který se nepovedl, zpívaná jakoby ze dna studny uprostřed temných lesů, plná drásající bolesti, zakončená magicky znějícími francouzskými verši o naději, které na to dno posílají aspoň několik paprsků světla a dotvářejí tak výslednou kompozici k dokonalosti



Od této chvíle jsem se zařadila do fronty nedočkavě čekajících fanoušků. Nadešel konec září a my se konečně dočkali. Znamená to však čas radosti, nebo jen rozčíleného zklamání?

První věc, které si člověk při poslechu alba povšimne, je jeho rozmanitost. Můžete si vybrat hned z několika žánrů a nálad. Za zmínku rozhodně stojí trojice nádherných skladeb Arrival in Nara, Nara a Leaving Nara. Nara je fascinující město v Japonsku, v jehož ulicích můžete potkat volně pobíhající jeleny, kteří zde s místním obyvatelstvem spokojeně žijí jeden vedle druhého. Text písně Nara vypráví o lásce dvou mužů, což je bohužel v mnoha částech světa (Rusko, ale třeba také americká Alabama) stále vnímáno jako něco ohavného, ač jedinou ohavností je tady právě netolerance takových lidí. Kéž bychom se k sobě všichni dokázali chovat s takovou úctou jako Japonci ke svým jelenům, nehledě na všechny rozdíly…

Pokud jste zrovna až po uši zamilovaní, nejspíš vás dostane dráždivá píseň Every Other Freckle plná lehce perverzních a zneklidňujících přirovnání ve stylu „I wanna turn you inside out and lick you like a crisp packet“: 


Nebo možná máte jen dobrou náladu a chcete pohupovat do pohodového rytmu na alt-J nezvykle tvrďácké Left Hand Free. Jen vás pak při poslechu cd nejspíš překvapí následující Garden Of England plná flétniček a zpívajících ptáčků…

Dále mě hodně baví věc Warm Foothils, kde se ve zpěvu po několika slovech střídají Conor Oberst z Bright Eyes, Lianne La Havas, Sivu a Marika Hackman, a celé to doplňuje glockenspiel a housle, až přitom mám chuť usmívat se jak blbec.

Jistě se najde spousta lidí, kteří albu vytknou jeho nekonzistentnost, ale to je právě to, co mě na něm nejvíc baví. Člověk aspoň není ukolébáván žádnou monotónností a od začátku až do konce může čekat spoustu překvapení, a i když možná občas nad něčím nevěřícně zavrtíte hlavou, ve finále snad uznáte, že jde rozhodně o příjemnou desku, jejíž poslech zvládne rozjasnit i ten nejšedivější podzimní den.

Ellie Darko

úterý 1. července 2014

Red... ... ... ... I see red... ... ... ... ... .... ... ... .. .. (Pozdě, ale přeci: Sister Body - Star/Red [2013])


Star. Svižně přeskakující basa? Ano, opravdu, jen notně přetransformovaná a přetavená přes tunu efektů, takže zní jako drhnutí šňůr na prádlo s ťukáním po pštrosích skořápkách. Hlas je head in body: utopen v delayi delayi se jeho roztřepené zbytky frází ztrácí v akustice prostoru, známka projektů My Sister Is Pregnant, jejího bráchy i kapely pro mrtvý surfaře. Místy probleskují klávesy. Možná dětské Casio, ale to je fuk, protože jsou zmutované a stejně je skrz změť všeho nedokážete identifikovat. Přimíchané šumy z kazety jenom dodávají příchuť příběhu v pozadí, který neustále utíká mezi prsty, stejně jako první skladba. Red tepe v rytmu města, zatímco hlasy z auta jsou rozptýlené po okolí. Místy proměnlivá atmosféra skladby přenáší děj možná až do imaginárního rave klubu sexuálního vodvazu. Věc, která mě snad baví nejvíc (ale všechny jsou vlastně super). Tady je vzrušení přirozeně přidanou hodnotou.


 (zdroj: http://plastika.bandcamp.com/track/dub-for-happy-soul)

První strana končí, jakoby dozníval příjemný mlhavý opar psychedelického opojení. Vystřízlivění nahrazuje Dub for happy soul, kdy hlas rozčísne ticho. Po půlce přichází (téměř) autechrovská schizofrenie zpožďovaných synthů v pozadí, tak jak ji máme rádi, a graduje do nepříčetnosti. Končí v tichu. Cesta do nemocnice probíhá relativně v klidu. Možná se hlavní aktér zalyká prázdnotou od směšného lapání vzduchu po kvákání s doprovodem krásných kláves. Poslední píseň Dreamkiller je údajně postavená na základě snu, který se zdál den po nahrání tracku. Vypadá to na trochu zmatku v kauzalitě, kde hlas kvílí, zatímco elektronické smyčky cyklují kolem jeho hlavy. Asociační trip s Red. Tep se zrychluje, dokud není konec. 

 (zdroj: http://plastika.bandcamp.com/track/dreamkiller)

Jediná vada tohohle alba je jeho kratší stopáž (hispta vsuvka: musím furt otáčet červenou kazetu, haha), jinak není co vytknout. Kdo se nebojí psychedelický nálože a s/nových dojmů, ať poslechne tady: http://plastika.bandcamp.com/album/star-red.
 
PS.: Sister Body teď tuším nehrají, ale momentálně aktivní klangung jménem Rouilleux vydal nový album: http://music.rouilleux.net/, tak to poslechni. (Je to moc dobrý, jinak bych to sem nepsal, ale rovnou hodil do lynčování).

středa 18. června 2014

Poslední Boro.

Neměl jsem v úmyslu srdceryvně a pateticky vzpomínat. Ale asi mi to nedá. Boro zavírá, doufám a větřím, že ne nadobro, a asi nejde jinak, než abych byl trochu naměkko. Vzpomínám, jak jsem svý první dva brněnský roky bydlel na Masný. Tam u řeky, napřímený a svázaný betonem, jen dvě zastávky od Hlaváku, ale přesto daleko od centra. V perspektivě rodilých Brňáků periferie, tvrdá čtvrť, daleko od kavárenskýho hipsterství centra. Tuším, že to byl Marcel Kříž, kdo mi jen tak mezi řečí řekl, že na Masný je nejlepší klub v Brně. Boro, plesnivej sklep. Někdy čtyři roky zpátky, v prváku.

Takže si pamatuju, jak jsem šel do Bora poprvé ze zvědavosti na pivo a kecal na baru s Robertem. Pamatuju si, jak jsem stál oněmělý úžasem na koncertě Nod Nod v režii Keftesu. V tý době jsem ještě určitě nevěděl, kdo je kdo v Keftes Party a nepoužíval slovo spoko... A pamatuju ty další spousty a spousty oněmujících, dechberoucích a kulervoucích koncertů a dlouhých debat na baru. Nejdřív na tom původním, na kterým byly přibitý plechový pláty s vyřezanejma součástkama, a pak na tom novým, větším, nad kterým svítí křišťálový lustry starých praček. Ty večery se už všechny slévají tak trochu do jednoho pocitu, pocitu jasnýho vědomí, že všichni kolem jsou na stejný vlně a je to hrozně příjemný. Spiklenectví. A ten pocit je už jakoby přímo přítomný v tom vlhkým sklepním vzduchu.

Nechci tvrdit, že jsem toho v Boru zažil tolik. Vím, že jiní by se z fleku vytasili s daleko legendárnějšími příběhy než já. Vím, že jsem spoustu věcí propásl. Když je čas, chybí prachy, a naopak, věčný problém. Tím spíš, že všechny promotérský kolektivy i osamělci v posledních letech jeli v Boru na plný obrátky a těžko to všechno mohl normální smrtelník zvládnout. Ale všechno, co jsem v Boru zažil, bych za nic nevyměnil. A stejně tak všechny lidi na obou stranách baru, který jsem tam poznal... Nechtěl jsem vzpomínat.

B.

pondělí 21. dubna 2014

lovcovy zápisky. jaro '14.

Poslední dobou se mi zdá, že všechno kolem plyne trochu moc zběsile. Všude kolem plyne spousta dobrý muziky, zážitků, dobrých i špatných, setkání. Starý věci, který jsem považoval za samozřejmý, odplouvají znenadání do minulosti, stejně rychle jako se někde jinde vynořuje něco novýho. A asi je pro mě těžký stíhat to všechno dostatečně pozorně sledovat. A co se týče hudby, platí tady to samý. Tenhle příspěvek píšu hlavně proto, abych si zkusil to všechno utřídit, shrnout věci, co mě aktuálně baví. Protože vím, že zážitky poslední doby brzo překryjou věci nový, a to, co je teď jasný a ostrý, se rozmlží... (Zadruhý, o těhle všech věcech v jednom kuse někomu vyprávím. Takže můžu teď místo toho poslat odkaz, což není tolik únavný, heh).

Sestra mi nedávno řekla, že se prý moc snadno nadchnu. Myslím, že je to pravda. A hlavně vím, že když se pro něco nadchnu, je pro mě už navždycky těžký se od toho v budoucnu úplně odpoutat... Tuším, že mi to Táňa říkala v souvislosti s novou deskou Prodavače. O ní jsem psal už dost tady, a i z dvouměsíčního odstupu si myslím, že je to výjimečné album. Skromný, ale nápaditý zvuk, který nese texty, co jsou mi z nějakého důvodu hodně a niterně blízký. Baví mě ten jasný, ale nenucený postoj. Pokorný a k jádru mířící věty, který bys chtěl tesat do kamene, ale víš, že tam by vypadaly moc pateticky. Takže je mnohem přirozenější opírat ty slova o plynoucí synťáky. Je celkem snadný nadchnout se, když jsou kolem věci jako Malý ráje.


A je snadný se nadchnout, když všude jsou místa, kde se můžeš cítit dobře a lidi, co mají v ledasčem podobnou perspektivu jako ty. Hráli jsme poslední koncert s Un Chien Andalou ve starým složení, v libereckým Azylu, punkovým doupěti se stěnama od podlahy ke stropu polepenýma samolepkama snad všech kapel, co tu kdy hráli. Na pozvání kluků z Drom, což bylo právě jedno z těch příjemných setkání. Možná je trochu sekťácký vnímat hudbu skrz lidi kolem, ale není to ten nejlepší způsob (sorry za ten patos...)? A v Liberci mají nejlepší design GNWP samolepek...

Cestou do Liberce jsem strávil den v Praze, a teprve teď jsem byl poprvé na Sedmičce, známý klubovně Silver Rocket Records. Na Pillars and Tongues, chill-outu s houslema, basou a hlavně starým harmoniem hnaným přes množství efektů. Ponoření do vln. Organický srůstání zvuku současný elektroniky s ozvěnou něčeho prastarýho. Kapely jako tahle mě teď hodně baví.


V nehmatatelným online světě oceňuju čerstvý projekt Live Sessions od Fair Price Music, což je jedno z dalších chapadel Fullmoonu. Sety nejzajímavějších českých kapel, nasnímaný s parádním zvukem a obrazem (a skvělým kobercem). Visí tam už Superego Kid, Five Seconds to Leave, chystají se Gagarin...



Na těch internetech jsem ještě objevil záznamy koncertů od takzvaných Pi Production. From fans to fans, s překvapivě dobrým zvukem. Možná jsem ten poslední, kdo na to natrefil, ale lepší pozdě než nikdy, což... Spousta dobrých věcí, Nick Cave z Prahy je poklad.

No a taky jsem nadšený z toho, že se pořád někde něco děje. V sobotu 10. května Fotbal proti rasismu u Jihlavy, smysluplná příležitost běhat tam a zpátky po louce za mičudou a nepřipadat si u toho (tak) blbě. Kromě fotbalu má letošní ročník super line-up, Remek, Gattaca, ██████ Aran Epochal...

O týden později další krasota, lidi z brněnského Bora vylejzají ze sklepní díry a dělají výjimečnou akci na Vlněně. Astronautalis, Prodavač, Aran, Kurac, Inheritance, et al., sobota, neděle.

A pak na konci června On/Off, napínáme síly k přípravám a doufáme, že si to všichni zase užijeme/užijete. Stejně jako loni.

B.

úterý 7. ledna 2014

Or - LP (2014)



Stará nová mladá krev!!!, tak to je nevypočitatelnej chladnej kalkul burácející basy se zasekanejma bicíma s nabroušenou kytarou s lidsky nepochopitelnejma textama, vytrhaný z kontextů s něčím navíc, to všechno se dynamicky valí a překrucuje v prostoru hromů a polechtáno ježčíma rukama to začíná mít nějakou konkrétnější podobu.


Předem odepsaný pokusy
najít vlastní sny,
ve dne nežít v noci neumírat,
ten co nemluví,
vlastně vůbec nebyl.

Zůstává otázka do pranice: jestli tyhle týpci propadali z matiky, tak tohle LP funguje jako ten nejlepší zmizík s bonusovym pijákem. Anebo jak rány pěstí.