čtvrtek 25. září 2014

Alt-J – This Is All Yours (2014)


Vydání druhého studiového alba kapely alt-J patří pro fanoušky britského indie rocku mezi nejočekávanější události letošního podzimu. Do širšího povědomí alt-J vstoupili před dvěma lety debutem An Awesome Wave, který lahodil ouškům vážených britských kritiků natolik, že kapele udělili prestižní cenu Mercury Prize a jejich sláva se tak postupně začala šířit do různých koutů světa včetně Japonska, Kanady, či České republiky.

I přes všeobecné nadšení se pro mě tenkrát alt-J stali jen další z mnoha kapel, jejichž tvorbu si sice čas od času ráda poslechnu, ale nic zásadního ve mně nezanechává. O to více mě překvapilo, když jsem letos v červnu narazila na jejich nový singl Hunger Of The Pine, který mě pohltil natolik, že jsem po dobu několika následujících dní nebyla schopná poslouchat cokoliv jiného. Hunger Of The Pine je křehká píseň o vztahu, který se nepovedl, zpívaná jakoby ze dna studny uprostřed temných lesů, plná drásající bolesti, zakončená magicky znějícími francouzskými verši o naději, které na to dno posílají aspoň několik paprsků světla a dotvářejí tak výslednou kompozici k dokonalosti



Od této chvíle jsem se zařadila do fronty nedočkavě čekajících fanoušků. Nadešel konec září a my se konečně dočkali. Znamená to však čas radosti, nebo jen rozčíleného zklamání?

První věc, které si člověk při poslechu alba povšimne, je jeho rozmanitost. Můžete si vybrat hned z několika žánrů a nálad. Za zmínku rozhodně stojí trojice nádherných skladeb Arrival in Nara, Nara a Leaving Nara. Nara je fascinující město v Japonsku, v jehož ulicích můžete potkat volně pobíhající jeleny, kteří zde s místním obyvatelstvem spokojeně žijí jeden vedle druhého. Text písně Nara vypráví o lásce dvou mužů, což je bohužel v mnoha částech světa (Rusko, ale třeba také americká Alabama) stále vnímáno jako něco ohavného, ač jedinou ohavností je tady právě netolerance takových lidí. Kéž bychom se k sobě všichni dokázali chovat s takovou úctou jako Japonci ke svým jelenům, nehledě na všechny rozdíly…

Pokud jste zrovna až po uši zamilovaní, nejspíš vás dostane dráždivá píseň Every Other Freckle plná lehce perverzních a zneklidňujících přirovnání ve stylu „I wanna turn you inside out and lick you like a crisp packet“: 


Nebo možná máte jen dobrou náladu a chcete pohupovat do pohodového rytmu na alt-J nezvykle tvrďácké Left Hand Free. Jen vás pak při poslechu cd nejspíš překvapí následující Garden Of England plná flétniček a zpívajících ptáčků…

Dále mě hodně baví věc Warm Foothils, kde se ve zpěvu po několika slovech střídají Conor Oberst z Bright Eyes, Lianne La Havas, Sivu a Marika Hackman, a celé to doplňuje glockenspiel a housle, až přitom mám chuť usmívat se jak blbec.

Jistě se najde spousta lidí, kteří albu vytknou jeho nekonzistentnost, ale to je právě to, co mě na něm nejvíc baví. Člověk aspoň není ukolébáván žádnou monotónností a od začátku až do konce může čekat spoustu překvapení, a i když možná občas nad něčím nevěřícně zavrtíte hlavou, ve finále snad uznáte, že jde rozhodně o příjemnou desku, jejíž poslech zvládne rozjasnit i ten nejšedivější podzimní den.

Ellie Darko

Žádné komentáře:

Okomentovat