Jack White a dvě doprovodný kapely

tohle vlastně žádná novinka není, svou první sólovou desku Blunderbuss vydal Jack White už někdy v dubnu a tenhle záznam celýho koncertu je z května. Ale stejně ... Blunderbuss je prostě super deska, s výbornýma písněma, který mají skvělý aranže. Housle, slide kytary, klavír, skvělý zvuk kláves, všecho zní pěkně neotřele a neuvěřitelně zajímavě ... na koncertech Jack White hraje se všema zmíněnýma doprovodnýma nástrojema ... a navíc tyhle nový aranže sluší i starým písním. V playlistu tak jsou kromě věcí z nový desky i věci od Racounters a dokonce i Two against one z Dangermousovy desky Rome, kde Jack White hostuje. Ale hlavně samozřejmě písně White Stripes, výborný je, že nechybí ani starý věci z prvních dvou třech desek - Dead Leaves and Dirty Grounds, Hello Operator a hlavně Hotel Yorba, z kteýho se stal super country dupák ... jo, a ještě jedna věc, první půlku setu hraje doprovodná kapela ze samých holek, druhou půlku zase samí chlapi ... taková genderová rovnost v praxi ...

Danger Mouse & Daniele Luppi - Rome (2011)

Danger Mouse je podle všeho výjimečný týpek na současné hudební scéně. Získal Grammy za svoje Grey album, kde smíchal Black album od Jay-Z a beatlesovský White album. Aktuálně produkuje novou desku U2. Předtím spolupracoval třeba s Beckem, Gorillaz nebo Sparklehorsem. S posledním jmenovaným taky nahrál album, kde zpívá i legendární režisér David Lynch. A na koncertech se občas obléká za Obi van Kenobiho … ale to sem asi tolik nepatří.

Mezi tím vším si Danger Mouse našel čas i na Rome. I když nemám jeho tvorbu nijak zvlášť naposlouchanou, dovolím si tvrdit, že i v kontextu výše uvedeného je tohle album skutečně výjimečná záležitost.

Danger Mouse vytvořil Rome se skladatelem filmové hudby Daniellem Luppim. Je to deska inspirovaná spaghetti westerny a hudbou Ennia Morriconeho, která je s nima neodmyslitelně spojená. Nejde ale o žádný mash-up jako v případě Grey album. Vlastně to není vůbec elektronika –nástroje a vokály nahrávali Morriconeho „dvorní“ hudebníci, zpívají tady Jack White a Norah Jones.

I když se o Rome mluví jako o poctě Morriconemu a Sergiu Leonemu, tahle deska je daleko víc. Není to pocta spaghetti westernům, je to jejich esence, převedení filmové atmosféry se vším všudy do hudební podoby. Nemám tušení, jak se to Danger Mousovi a spol. podařilo, ale Rome v sobě má neskutečnou náladu, atmosféru, která se dá krájet.

Rome zní, jako když se mexický slunce odráží od zaprášených koltů a koňských postrojů. Jako když truhlář na hlavní ulici stlouká rakve. Jako když v těžkým vzduchu na osamělým nádraží vrže pumpa. Jako když si Harmonika vyřezává, a něco mi říká, že až toho nechá, něco se semele…

Co se týče jednotlivých písní, nejlepší věci jsou asi ty, kde zpívá Jack White. Jeho přiškrcený hlas šroubuje napjatou atmosféru alba snad úplně nejvíc. To ale nejlíp vynikne v kontrastu s Norah Jones, která hudební dusno naopak zklidňuje. Na desce však převažují skladby bez zpěvu, ať už s vokály nebo jen instrumentální. Kratší z nich fungují jako takové mezihry - načínají motiv, který se naplno rozvine až o pár písní později. Rome je totiž jednoznačně koncepční deska … nebo soundtrack k neexistujícímu filmu.

O tom, že je Rome výborně zvládnutá i technicky, není potřeba se široce rozepisovat. Je slyšet, že Danger Mouse i všichni ostatní hudebníci mají v tomhle směru určitě dost zkušeností. Na desce sedí každá nota a i zvukově zní všechny nástroje výborně.

Číselně hodnotím 9/10 a poslouchám pořád dokola.