KONTROLL - Asfalt (SR55 - 2012)

…21.12.2012…datum jako prase…dneska je to přesně měsíc a tak si říkám, kdo si ještě dokáže vzpomenout na pocit, se kterým vstával ten den ráno z postele?…zamyšlení…hluboké zamyšlení…hmmm…no já jo…ale nevděčim za to ani tolik mayskýmu poselství a prorokovanejm změnám jako spíš dvěma vobyčejnejm chuligánům z kolínskejch prérií, který si ten den nechali pokřtít desku…asfaltem…hovada…a na sedmičce…

...někdo během tý akce poznamenal, že dvoučlený kapely sou budoucnost rokenrollu…nevim, jak přesně to bylo myšlený, ale líbilo se mi to…a utkvělo mi to v hlavě…a jestli je na tomhle prohlášení jen trocha pravdy, tak KONTROLL mají ještě minimálně deset metrů náskok před ostatníma…nebo dvě penalty na konci každýho zápasu k dobru...proč?...protože KONTROLL sou bráchové…což samo o sobě nemusí znamenat nic fatálního…ale člověk pochopí o čem mluvim, když se s nima potká…to propojení je chvílema snad i vidět nebo co a na podiu jim to funguje parádně…trumfnout by je mohli snad jedině jednovaječný dvojčata…nebo siamský…kdyby byli šikovně srostlý…ale těm by se zas blbě hrál fotbal…a dost…

…no a co deska?...má potenciál zařadit se v pomyslným žebříčku „rakeťáckejch releasů“ mezi lety prověřené perly typu ESGMEQ, GNU, LYSSU nebo OTK?…můj názor je, že má…a z mýho pohledu za to bude vděčit z velký části geniálním Jožinovejm textům…a to říkám, aniž bych chtěl jakkoliv přehlížet zbytek tohodle po všech směrech chuťově sice jednoduchýho ale vyváženýho koláče…jen mi prostě příjemnej šok z tý  svérázný „intelektuální“ náplně zůstal v paměti trčet nejvíc, po tom, co mi ten koláč na Strahově holubí bratři mrskli ze dvou metrů do ksichtu…za což sem jim ještě s úsměvem poděkoval…a myslim, že sem nebyl sám…

(Kontroll - zdroj web SR) 

 

…na desce je deset věcí…a každá…nekecám!...každá pro mě obsahuje zásadní prohlášení…nebo konstatování…nebo hymnyckej popěvek….nebo jak to nazvat…a za textařskej majstrštyk považuju minimalistickej text písně Hurá!..."Voláme, křičíme, polámem, zničíme. Hurá! Dav!"...jasný jak facka…veškerý textařský klišé hořej jak americká vlajka v rukou islámskejch fundamentalistů…"a až se rozsvítí, tak se uvidí"…

…a muzika?…myslim, že nejvíc je z toho cejtit punk…prvotní, ale i svěží…chytrej, ale i neotesanej…nemilosrdnej, ale i přístupnej…a originální…punk, co občas nezní ani moc jako punk…basa a bicí v dokonale soběstačný a funkční formě s ofenzivní silou Klapzubovy jedenáctky…celkem syrová záležitost…jenže proklatě chytlavá…zepředu to táhne a zezadu tlačí…a docela dobře se na to tančí…fakt…jo a o zvuk se postaral Ondřej Ježek…takže hezky čistá špína jak má bejt…   

…obal desky ctí jednoduchost a srozumitelnost, která je obsažená v již zmíněných textech…taky se vlastně kromě nich, seznamu písniček se stopáží a časoprostorovýho umístění vzniku nahrávky jiná slovní informace na přebalu ani neobjevuje…z mýho pohledu je to jenom dobře…protože, jak sem už jednou nastínil, hudba Kontroll stojí na textech víc, než by se na první pohled mohlo zdát…

…svět teda 21.12.2012 neskončil, zato punk toho dne dostal další dávku životadárný infuze…přímo do prodloužený míchy…

www.kontroll.cz
www.kontroll.cz/texty.php
www.silver-rocket.org/kapely/kontroll
www.silver-rocket.org

...a co zajímavýho napsali jinde: CzechCore (recenze od Banána), Foolmoonzine, Musiczone a SR.

"Já prostě přinesu folkovej song a on z toho udělá dubstep." Rozhovor s POST-HUDBOU

Post-hudba je asi jeden z mých největších objevů poslední doby. Spojení tvrdých, ale harmonických beatů s něčím, čemu můžeš pro zjednodušení říkat třeba poezie všedního dne. Osobní příběhy na pozadí hutnýho atmosferickýho podkladu. Existenciální pop.

Naživo to zvláštní, na první pohled možná protikladný spojení funguje asi ještě líp. Malý týpek vzadu za laptopem. A v kontrastu s tím Domingo, co má asi dva metry a deklamuje texty tak, že se ti zdá, jakoby se všechny ty příběhy ve sklepním vzduchu v Boru přímo zhmotňovaly.

Po koncertě mi říká Kuba, hele, uděláme s nima rozhovor a ty ho dáš na ten váš blog. Takže tohle celý byl Kubův nápad a Kubova zásluha. Ptali jsme se já, Kuba a Maurunka, odpovídali Tomáš a Domingo z Post-hudby. Nahrával Domingův brácha, protože měl z nás všech nejlepší telefon.

Cajk, řekněte nám něco o sobě, co jste zač, klasika, představte se.

Domingo: Tak tenhle projekt začal prostě tím, že jsme se s Tomem viděli asi před třemi lety na jednom maloměstském fesťáku, On the road v Pardubicích. Teda v Bohdanči, ale to je vlastně jedno. Pak jsme se nějak dlouho neviděli, a pak jsme si řekli, pojď založit kapelu. Tak jo, ale co budem hrát? Nevim, ale já chci hrát nějaký noise. Tom přijel ke mně do Brna...

Tom: V tý době vzniknul vlastně první song, který jsme udělali, a který vlastně nikde ani není. Možná nějaký video na Facebooku, ale tím to končí. A pak byla pauza, kdy jsme se asi půl roku neviděli. Pak jsme si řekli, hele, máme asi deset songů, Domingo říká, přijeď za mnou do Brna, nahrajem to. Já jsem se teda učil s těma programama, v autobuse jsem čet tutorialy, neuměl jsem nic, nevěděl jsem, jak se co dělá...

Domingo: To je vlastně první EPčko, prostě bordel, kde se snažím dělat něco jako zpěv a kytaru a Tom se snaží dělat něco jako beaty. Je to volně ke stažení všude na netu. A myslím, že i dnešní koncert se promoval tím prvním EPčkem, tak jsem si říkal, kolik lidí bude překvapených, že to není zas až takový bordel. Pak jsme nahráli druhý EPčko asi o čtvrt roku pozdějc...

Tom: To vlastně probíhalo úplně stejně, já jsem se teda tentokrát neučil s Logicem, ale s Abletonem.

Domingo: To jsme teda nahrávali v Liberci.

Počkej, ty seš teda původně z Brna a Tom je z Liberce?

Domingo: Já jsem ze Svitav, on je z Liberce, on žije v Praze, já žiju tady.

Jak vlastně teda fungujete, zkoušky a tak?

Domingo: No, my nemusíme zkoušet.

Jo, to mě taky zaujalo, žes během koncertu říkal, tuhle písničku jsem ještě neslyšel...

Domingo: Jo, to byla taky prdel. Tejden mu povidám, pošli mi tu písničku, prej ne ne ne, pustim ti to před koncertem v šatně. Nepustil mi to ani tady ... Ale abych se vrátil k tomu druhému EPčku, To jsme nahrávali v lednu 2012 a už jsme trochu věděli, o co tak nějak plus minus jde. Vznikly tam Remorkéry, ta verze, která koluje všude na internetu, vznikla při týhle jam session, když to tak řeknu.

Tom: To hlavní, co Remorkéry dostalo dál, je ale ten klip, kterej natočil Matěj Chlupáček, což je režisér, mladej kluk, je mu dneska osmnáct, a v březnu bude mít na Febiofestu premiéru celovečeráku, kterej jde normálně do distribuce. A tenhle jednoduchej, minimalistickej klip nás dostal mezi lidi, tak nějak poprvý.

Domingo: Tam šlo o to, že to druhý EPčko jsme vydali sami, vlastně pro kámoše, ale všimli si toho v Musicserveru a dostali jsme se do nový generace. To je dlouhodobější projekt, kterej mapuje mladý kapely, před náma tam byly třeba Professor Leopard , Píča s Hoven a tak. Jak jsme se tam dostali nevím, pamatuji si, že jsem byl u kámoše, popíjeli jsme víno, kontroluju si internet a povidám hele, my jsme v nový generaci. Na základně toho si nás někdo všiml, začali nás zvát na koncerty. To bylo vlastně před rokem přesně. V tý době jsme teda začali nějak víc hrát, odstranili jsme kytaru, protože to byl bordel jak svině. Jsem měl totiž jako chudý student kytaru za pětikilo, a naživo to až bolelo. Fyzicky.

Tom: Dostali jsme se prostě blíž k elektronice. Původně jsme chtěli hrát klasický folkový písničky v kombinaci s nějakým noisem, bordelem. Což je vlastně koncept toho prvního EPčka. A postupem času se to nějak vyvíjelo, blíž k elektronice, a to co plánujem teď je čistě elektronický album.

A máte to teda čistě rozdělené, že ty děláš beaty a Domingo texty?

Domingo: No, je to tak, že já vezmu kytaru, složím ten song na kytaru, složím text, přinesu to do placu, a to prase z toho udělá dubstep.

A nové album teda plánujete kdy?

 

Tom: Plánujem to někdy v březnu, v květnu pustit mezi lidi.

Domingo: My jsme tu desku plánovali už loni v srpnu, takže jsme to překřtili na post-chinesedemocracy. Jakože nikdo neví kdy to bude. Jde o to, že to nechcem vydávat polovičatý, když jdeš do toho LPčka, lis vinylů stojí prachy a pracujou na tom lidi docela intenzivně.

Tom: Pro nás je hlavní to, že jsme začali pracovat s Tomášem Sochůrkem ze studia Jižák, což je takovej vlastně guru českýho hiphopu. Týpek, kterej dělá věci jako PSH, Vladimírovi 518, Hugo Toxxovi. To je člověk, kterej ví co dělá, a hlavně je to výbornej kluk. Já bych nedokázal dělat něco s někým, s kým si nejsem blízkej lidsky. Na tom vlastně funguje i celá naše kapela. My si rozumíme, ikaždej poslouchá něco jinýho, dělá něco jinýho.

Domingo: Já bych teda řek, že se spíš hádáme.

Tom: Jasný, ale máme ten průnik a hlavně to funguje. O tom to celý je, děláme něco s lidma, který máme rádi, a který nás můžou posunout dál.

A vy sami se řadíte nějak k hiphopu?

Domingo: My tomu teď říkáme existenciální pop. To mě naprosto vyhovuje, protože nikdo neví, co to je, nikdo jinej se tak nenazývá, to znamená, že nás nikdo nemůže s nikym srovnávat. Je to sračka, kterou si vymyslíš, a nikdo ti nemůže říct, no ale to není existenciální pop.

A hudebně berete někde inspiraci, máte nějaké vzory?

Tom: Tam je toho hromada. Což je ale super, každej z nás má jiný hudební vzory a snažíme se to nějakým způsobem skloubit.

Domingo: Já mám strašně rád první polovinu devedesátek, kytarovou. Shoegazový kapely, slowcore, kapely jako Red House Painters, Low, Codeine a podobně.

Tom: A já mám rád věci jako je James Blake, a teď hlavně beatová scéna z LA.Flying Lotus , vlastně celej Lotusův label Brainfeeder. Věci, co vydává Warp, současnou elektroniku obecně.

Domingo: A pro mě je zase elektronika nástroj satanův, já nevěřím ničemu, v čem nejsou kytary. Já prostě přinesu folkovou písničku, pak se pět hodin hádáme, a pak z toho vyleze song.

Domingův brácha: Já teda do toho tolik nevidím, ale přijde mi to, že je to pořád hodně Domingova tvorba, on vlastně dřív skládal i sám za sebe...

Tom: Jo, já myslim, že tyhle věci by měl někdo vyhrabat.

Je to někde na netu?

Domingo: Je, ale nikdy nikomu neřeknu kde.

O čem si zpíval v té době?

Domingo: Hele, ty songy jsou furt stejný. Akorát on z toho teď dělá dubstep.

Tom: My vlastně stavíme současnou elektroniku kolem folkovýho základu, což je jasný i na tý stavbě songů.

Co texty? Všechny jsou tvoje předpokládám.

Domingo: Jo.

Mě se hrozně líbilo to přirovnání, že jste Mňága a Žďorp dubstepovýho věku.

Domingo: To je dobrý. Mě zas jeden kamarád říkal, teda to bylo v době, kdy jsme hráli ten noiseblabla, že zníme jako kdyby Mňága a Žďorp přehrávala Acid Mothers Temple. A jiný kamarád mi říkal, že to jsou levičácké songy o holkách. A texty jsou prostě ze života. Samozřejmě nemůžeš psát o něčem, o čem nemáš páru. Teda můžeš, ale většinou z toho vyleze nějaká píčovina. Ten text stojí na nějaký atmosféře, na nějakým pocitu, kterej se snažíš vyvolat nebo kterej cítíš a snažíš se ho nějakým způsobem předat. Pro mě jako textaře je největší ocenění, když za mnou po koncertě někdo přijde a řekne, já jsem tam jen tak stál a poslouchal a měl jsem pocit, že mě z toho mrazí v zádech. Než když tam vidím padesát borců, jak na to tancujou.

Já jsem se u Seriálů málem rozbrečela.

Domingo: Zrovna Seriály jsou staré asi osm let. Já ten song nenávidim, ale tady bylo mimořádně dobrý publikum, tak říkám, oukej, tak to zahrajem. Ale ten song je nějaká uzavřená kapitola a teď už děláme úplně něco jiného.

Děláte něco jinýho nebo se cítíte nějak jinak?

Domingo: No, ne že by to nesedělo textově. Mě právě fascinuje, že song, který je fakt sedm osm let starý, tak se neustále opakuje a sedí nejenom na mě, ale na většinu lidí. Ale Seriály mi už prostě nesedí hudebně. Ale pokud nějaký song takhle tne do živýho, tak nejde o to, reflektovat to, co se mi stalo, ale to co se obecně děje lidem, nějakou ideu, situaci, s kterou se lidi běžně setkávají, a na základě toho se s tím ztotožní. A v tom je taky síla té hudby.

A jdeš po tom nějak programově? Mně to právě často připadá, že pokud jsou texty opravdu a čistě osobni, tak tím spíš se dotknou i jiných lidí.

Domingo: Jo, to je přesně ono. Ne že bych po tom šel programově, ale ono to tak funguje samo. Jde o osobní pocit, který ale je vlastní většině lidí. Lidé se dostávají do situací, o kterých já píšu, ale vždycky to vychází z osobního zážitku. Snažím se to ale podat tak, aby bylo jasné, že tan zážitek není unikátní, ale že je to něco, co čas od času prožívá každý. Já si nemyslím, že ty texty jsou až tak dobrý, to jsou prostě normální rýmovačky, ale to sdělení se nějakým způsobem těch lidí dotýká. A o to by v hudbě, kterou chci dělat, mělo jít.

Ještě jedna otázka, nevadí ti, že tvůj kamarád Tom je tak malej? Nebo naopak.

Tom: Vůbec, my jsme jako Pat a Mat.

Domingo: Ono je to docela prdel, že my v podstatě na tom pódiu vypadáme fakt jako Pat a Mat.

Tom: Mně to přijde dobrý.

Domingo: Tak ty se krčíš za laptopem.

Tom: Já se většinu času spíš válim po zemi, takže je mi jedno.

Tak asi poslední dvě otázky, máte někoho, s kým byste chtěli hrát?

Tom: Hele, tam je hromada lidí, který dělaj něco podobnýho jako my. Pro mě třeba z československý scény je nejvíc Bene. Potom třeba mýho srdci jsou strašně blízký WWWéčka...

Domingo: Ty mi teď jako vyžíráš odpovědi. Pak určitě někdo z Exitabu. InkMidget, Pjoni

Tom: Jo, to jsou lidi, který dělaj hudbu, která mě strašně baví, která se mě dotýká, a to je prostě ono.

Tak, a napadá vás ještě něco na závěr, co byste chtěli vzkázat fanouškům, hehe?

Domingo: Tyvole, to je jak z první hodiny žurnalistiky. Tak já udělám oficiální vzkaz fanouškům. Vážení fanoušci, běžte na www.posthudba.cz, tam najdete takový formulář, který když vyplníte, tak dostanete lístek na křest, vinyl Artefaktu. Artefakt je teda jméno naší nový desky, kterou připravujem, dostanete nějaký kus merche, který neprozradíme, protože je to strašně hip, a tašku, ve které to všechno dostanete, a potom ještě jedno překvapení.

Tom: Všechno stojí jako čtyřistapade.

Domingo: To jsem jako nechtěl tak úplně zmiňovat.

Tom: No já bych z toho udělal normálně čistou reklamu. Čistej crowdfunding. Prostě www.posthudba.cz, to je vono.

Super, díky moc za rozhovor. Jdem na bar na panáka.

|||

EP ke stažení: http://post-hudba.bandcamp.com/

Ambiciozní zoufalci

Před nedávnem jsem zase narazil na BalconyTV. To je dost rozsáhlá série videí, která představuje spoustu kapel a one-(wo)man projektů a písničkářů, na balkonech s panaramatem nejrůznějších měst po celým světě v pozadí.

Blbý je, že BalconyTV je zaměřená čistě a jenom na kvantitu, a tomu odpovídá i to, že se tady objevují (kromě jinýho) i dost bizarní projekty, který by možná dobře uspěly v testu How hipster are you?, ale s nějakou skutečnou tvorbou to nemá moc společnýho.

Vždycky mě dostává, kolik ambiciozních zoufalců přitahujou věci jako je BalconyTV. Čistě umělý projekty, co si myslí, že prorazej, protože BalconyTV má přece třicet milionů shlídnutí, a hlavně tyvole ve světě. U nás tě přece nikdo nepochopí, takže si začni říkat Christopher, udělej si promo v angličtině, a pak to hlavně všude šéruj a lajkuj.

Jo, já jsem teda jenom jeden z těch týpků, co vůbec nic nedokázali a jenom hlásej všechny okolo, ale pořád si myslim, že kapely by měly hlavně hrát a snažit se něco smysluplnýho tvořit, místo toho aby si předplácely promo hlavní stránce bandzonu a počítaly lajky a fanoušky.

Jak píšou spokojený zákazníci bandzonu:„Zhruba rok jsme hráli ve špatně vybavených zkušebnách s koncertem jednou za 2 měsíce, který jsme si organizovali sami. Za týden na Top Promo nám přibylo 50 fanoušků. Na koncerty už nás zvou a to i mimo naše město.“ No skvělý.

Česká Sheryl Crow

…česká Sheryl Crow…tohle mi proběhlo hlavou při poslechu prvních tónů nové desky Odeur de Violettes On Death and Dying…a tohle spojení od té doby použiju už asi pokaždý, když budu chtět někomu ve třech slovech…mezi řečí…rychle…protože doba je rychlá…někomu, kdo nikdy neslyšel a chce získat představu…říct, kdo se za vůni fialek schovává…

…kéž bych ale měl pokaždé možnost v tu chvíli zpomalit čas a dodat…že…

…tvorba téhle sklepní víly, utkané z fialkového odéru je mnohorozměrná…víc než by se mohlo zdát…kdo se do desky zaposlouchá, může se spolehnout, že výlet do středověké krčmy, tibetského chrámu nebo projížďka s mrtvým mužem po středozápadě ho nemine…stejně tak se ale můžeš brouzdat bos podhorskou loukou a zpovzdálí pozorovat cválající stádo koní…vlasy ti budou povlávat jako hřívy teplokrevníkům a pocit, kterej tě uchvátí, bude povznášející…samota se stává radostí a smrt hodnou tetou od vedle, kterou znáš od narození…

foto: gagaa (staženo z rajčete)

…pocit známého prostředí v snových krajinách, kde jsi nemohl nikdy být, ale jakoby v jiném životě nebo v jiném vesmíru jsi tam už byl…nádech melancholie…ale jen nádech…pak výdech a zase nádech…než to přijde…než si to uvědomíš…než tě energie uchopí a ty se s výkřikem rozeběhneš za tím stádem koní, jejichž kopyta udavají rytmus tvému srdci…

…zpomalit čas nedovedu…a neznám nikoho, kdo by to uměl…smutnej z toho ale nejsem…protože čas…respektive posun v čase od předchozí desky KTHXBYE z podzimu roku 2010 k letošní On Death and Dying je ku prospěchu věci…a čas také pomáhá celit rány…pomáhá jizvám se hojit…pomáhá získat odstup…Odeur de Violettes zraje skrze svoji bolest a skrze hmatatelnej souboj s něčím, co člověka přesahuje…a s čím má zkušenost asi převážná většina z nás, ať si to osobně připouští nebo ne…ale na tom nezáleží…důležitý je, že Odeur de Violettes zatím neprohrála a očividně ani nesložila zbraně…nebo aspoň tak se to jeví mě…

…na koncert Sheryl Crow se už v tomhle životě asi nedostanu…na živý setkání s Odeur de Violettes bude pravděpodobně příležitostí relativně dost…a přísahám, že si nechci nechat ujít ani jedinou z nich… 

V mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe

Mám rád nedělní probouzení, kdy mě vůbec nic netlačí, kdy můžu zůstat v posteli jak dlouho chci (teda než se už musim dojít vychcat, jinak by mi prasknul močák), kdy čas měřím podle doznívajícího klavíru od „domácích“ zespoda namísto mobilu. Je to čas, kdy si můžu v klidu něco přečíst a nemám pak vyčitky svědomí, že ten čas trávím zbytečně.

Dneska sem šáhnul po částečně rozečteném funzinu HOW CAN LIMO KID KILL YOUR DREAMS #5, kterej mám půjčenej od Vojty (hlavně teda kvůli rozhovoru s „Remkem“ Markem Zemanem, kterej je hned na první stránce). A jak tak listuju, tak s překvapením zjišťuju, že je tam i rozhovor z Adamem Nenadálem. A to je shodou okolností člověk, kterej příští pátek přijede jako Aran Epochal do Chotěboře se svou akustickou basou, aby v salónku hospody U Pešků udělal dalších pár kroků na svojí cestě zvukem. Takže je všechno jak má bejt.

Rozhodnul sem se, že jako pozvánku na tenhle večírek (Aran Epochal vystoupí společně s INAUem – minipidirecenzi jeho desky Lunochod si tady taky můžete někde najít) celej rozhovor přepíšu a zveřejnim tady. Bez svolení autora, ale s vírou, že autor by pochopil, že v tomhle případě se nejedná o krádež. Takže jdeme na to.

(obal splitka Sporto vs Aran Epochal)

II. Adam

(Otázky: Samuel / odpovídal Adam)

Aran Epochal, Aran Satan, Adam Nenadál…Zdravím Tě, pane! Ego rozdělený na tři části? S kým máme vlastně tu čest?

Adam Nenadál je moje identifikace v „reálným“ světě, Aran Epochal je moje logo/ego pro hudební věci a Aran Satan? Nedávno jsem si s mírným zděšením uvědomil, že o Aranu Satanovi mluvím a přemejšlím ve třetí osobě… Nejsem si jistej, co to znamená, hehe. Každopádně mi tyhle tři ega pomáhají rozlišovat, co právě dělám a na co se soustředím. Času je strašně málo a já ho chci využít co nejlíp – ne se jen tak motat od ničeho k ničemu.

Mluvíš o Aran Satan ve třetí osobě…, je to tedy Tvé horší „já“?

Ne ne ne, to bych neřekl. Je to moje „já“, nevím, jestli horší nebo lepší. Ale nechávám Arana Satana mluvit, sám jsem někdy překvapenej, co z něho vylaze. Nepletu se mu do toho. Každopádně je dost upřímnej.

Zná Tě spousta lidí, přesto – jak bys sám sebe, potažmo A. Epochala a Satana představil?

36 let, šťastně ženatej, dvě děti, fanatik do muziky, nesnáším lenost a výmluvy a potřeboval bych minimálně ty tři životy, abych všechno stihnul tak, jak bych si představovatl. Aran Epochal je moje cesta zvukem. Aran Satan je můj svět slov.

Jak vypadá obyčejný den Adama Nenadála? O čem přemýšlí Aran Epochal a co by nejraději dělal Aran Satan?

Nic zvláštního. Obvykle vstávám v 6.45 a jedu se starší dcerou Anežkou do školky. Pak práce. Doma jsem kolem sedmý večer (jednou za tejden mám ale službu do půlnoci) a snažím se dělat na nějakejch věcech. Když jsem zdravej, chodím dvakrát tejdně běhat. Zhruba tak jednou tejdně je koncert, na kterým buď hraju, nebo ho pořádám, nebo ho chci vidět. A o víkendu jezdíme s dětma na výlety, to nás hodně baví. Jen kousek za Prahou je spousta skvělejch míst. Aran Epochal přemejšlí, kde vzít další cca tři hodiny denně, aby mohl uskutečnit všechny nápady. Aran Satan je většinou vypnutej – ten se zapíná, jen když je dost energie.

Jaké jsou Tvé aktivity? Jsou limitované jen hardcore punkem?

Já tomu neříkám „hardcore/punk“, neříkám tomu ani noise, alternativa, underground, DIY…Nedávám tomu jména. V zásadě se ale dá říct, že moje aktivity jsou „limitovaný“ (pokud teda tohle slovo chceme používat) nezištným přístupem k muzice a ke všem věcem okolo. Mám zaměstnání, který živí mojí rodinu – a moje hudební aktivity jsou naštěstí mimo tohle. Nedovedu si představit, že bych byl jakkoliv finančně závislej na muzice. Podle mě tak automaticky ztrácíš možnost vyjádřit se svobodně a bez kompromisů.

Otázka je, do jaké míry jsme svobodní a jaké kompromisy jsou pro nás ještě přípustné – to je asi hodně individuální. Jak se díváš na politiku? Jsi v ní nějak aktivní?

Já jsem v tomhle možná stará škola: v mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe. V porovnání s dilematama, který tyhle lidi denodenně řešili – a obstáli – jsme na tom relativně dobře. Tím nechci říct, že tenkrát to bylo těžký a teď je to strašná pohoda, to vůbec ne. Všichni moc dobře víme, na čem dneska jsme. Ale odkaz těchhle lidí je pro mě následující: svobodu si neseme v sobě. Je to strašný klišé, ale když se podíváme na cestu PPU a třeba Magora Jirouse, tak to prostě je pravda. Přál bych si, abych ve svým životě obstál jako tyhle lidi. Pro mě to jsou největší vzory, inspirace. A politika? Ta „skutečná“, „velká“ politika, o který se mluví v televizi a píše v novinách, je pro mě mrtvej svět. Cejtím přesně NULA styčnejch bodů mezi tím, jak chci žít, a mezi tímhle statním zřízením. Tečka. Pro mě je „politika“ spíš snaha pomáhat na tý úplně „nejnižší“, osobní úrovni – pomáhat kapelám na turné, pomáhat lidem s koncertama, s deskama, pomáhat lidem v pohybu. Cejtím, že to je můj účel tady – bejt k dispozici lidem, který si to zasloužej. A když má člověk děti, dostává to všechno novej význam. Další klišé „nechat tu něco po sobě“ najednou dostává novej význam.

(zdroj beatzone.cz, autor neznámý, 2011)

Dělíš svůj život na „svět v práci“, „táta“, „rocker“? Jak to funguje u Tebe?

Já se snažím svůj život moc nedělit. Cokoliv, co dělám, se snažím dělat tak, abych ze sebe nemusel blejt. „Nežít jako prase“, řekl jednou Petr Placák. Táta roker přijde domu z práce a nemusí si brát jinou masku, jsem to pořád já. Navíc tím, jak máme skoro všichni „ve scéně“ děti, se ten svět rodin a svět muziky hodně propojuje – což je skvělý a doufám, že to bude trend i do budoucna. Naše dcery teď viděly dva koncerty Daniela Higgse (v Českejch Budějovicích a na Šumavě) a tu starší to vyloženě zaujalo. Přijde mi blbý rozloučit se večer s rodinou a jet odehrát koncert – chtěl bych to prožívat s nima. Snažím se hrát na co nejvíc akcích, kde se to dá spojit i s nějakým rodinným výletem.

Aran Epochal a jeho singlové splity… Čím Tě tenhle formát tak fascinuje?

Pro mě je sedmipalec základní komunikační hudební prostředek. A na formátu sedmipalcovýho splitu se mi líbí ten moment „sdílení“. Už tak nevelkou asfaltovou plochu sdílíš s další kapelou na druhý straně. Automaticky tak stojíš nejen za svojí skladbou, ale i za tou na druhý straně. Ty skladby si kryjou záda jedna druhý. Taky si myslím, že sedmipalce jsou v jistým slova smyslu svobodnější než deska… Spousta kapel se plahočí za tou vysněnou deskou, za tím pomníkem, za tím albem… Přitom muzika je podle mě o něčem jiným něž o stavění pomníků. Řada splitů s Aran Epochal je o komunikaci a pokoře. Přistupuju k muzice s čím dál větší pokorou a nevadí mi, když jsou moje skladby „ve stínu“ – na druhý starně těch singlů.

O čem je podle Tebe hudba a texty Aran Epochal? Máš nějaký cíl, kam chceš posluchače dostat?

Cíl, kam chci posluchače dostat, nemám. Moje žena zvuku Aran Epochal tak trochu vyčítá, že je to možná až moc „introvertní“. Při hraní jsem tak soustředěný na tu hudbu, že moc věcí kolem sebe už nevnímám. Je to úplně jinej zážitek než v Gnu a je to skvělý. Tři roky jsme hráli ve dvou s Bourkem, teď hraju sám na akustickou basu + ambient/glitch/drone podklady od Bourka k tomu. Ten zvuk se posunul, zážitek z hraní taky. Jsem rád, že to pomalinku postupuje a vyvíjí se to, i když na nějakej „progres“ vyloženě netlačím. Spíš nechám ten zvuk a ty linky, ať si samy najdou cestu, já jsem jen prostředník. Je to prostá, syrová, skromná hudba. Nejsou to „písničky“ – za těch dvacet let jsem si uvědomil, že neumím psát dobrý písničky. Mám rád monotonní hudbu a tohle vychází jak z folku, tak z ambientu, ale má to možná i něco z toho, čemu Daniel Higgs říká „Lungfish music“.

Cítím, jako kdyby ses vracel „ke kořenům“. Bylo to tak vždycky, nebo jsi dostal nějaký impulz?

Konkrétně impulz to nebyl., ale asi máš pravdu. Uvědomil jsem si, že jsme jako „scéna“ strašně svázaný muzikou, kterou dokola posloucháme a místama, kde se ta muzika živě odehrává. Pořád ty samý místa, dost podobný kapely, dokonce i ten merch vypadá dost stejně, všechno se opakuje. Zmizel z toho pohyb dopředu, místo toho se tak trochu motáme v kruhu. Dšláme všichni hlasitou muziku (včetně mě, hehe…), která se hraje v klubech – a to je celý. Pak si dáme pivo na baru. Je to prostě na můj vkus až moc ritualizovaný… Abychom si ale rozumněli – já to dělám rád a jsem toho součástí a baví mě to. Zároveň ale cejtím, že je důležitý hledat i jiný cesty. Pro mě je ten „návrat ke kořenům“ návratem do bodu, kdy spousta věcí strartovala a měla velkej energetickej náboj. Nenávidím dělat věci jen ze setrvačnosti. To je mimochodem i jeden z důvodů, proč vydávám jen sedmipalce: sedmipalce vydávají kapely na začátku svý cesty, berou to jako předstupeň k desce. Mě ale baví bejt pořád na začátku, pořád na novým začátku. Bejt nadšenej z věcí stejně, jako když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Chválabohu mě to neopustilo, spíš naopak.

Jasný, naprosto to chápu. Na druhou stranu si myslím, že většina mladých tomu dnes již porozumět „nemůže“. Je to věkem, prožitkem, dobou… Co já vím. Možná se pletu. Já zase nerozumím hip hopu – vždycky to šlo kolem mě a ani se mi ten styl nelíbil. Proč si myslíš, že má dneska úspěch v „punkovém“ kabátě?

Protože to sdělení je tam na prvním místě, v tomhle je to maximálně přímočarý, srozumitelný. A protože punkový publikum (oba asi myslíme „punkem“ to samý) je dost chytrý, našlo si k tomu cestu. Možná zafungovalo to „opotřebení“ tím, o čem jsem psal před chvílí.

Slyšel jsem Tě hrát cover Michala Tučného. Proč právě on?

Jako dítě jsem pořád dokola poslouchal desky Greenhorns, první a druhý album. Rodiče to měli doma a já jsem tím byl uplně fascinovanej. Přišel jsem domů ze školy a před tréninkem (tenkrát jsem závodně plaval) jsem to třeba dvě hodiny hrál pořád dokola. Ten cover „Šest bílejch koní“ z první desky. Bylo to moje úplně první setkání s hudbou a totálně mě pohltilo. A drží mě to do dneška. Country mám rád a Michala Tučného taky. Ty písničky jsou geniální a jejich český verze jsou báječný. Povídal jsem si o tom s bubeníkem Obits, kterej má taky country rád: zajímalo ho to, tak jsem mu poslal nějaký MP3 starejch Greenhorns. Byl z toho úplně hotovej.

Vadí Ti, když se lidi ptají na Gnu?

Ani ne, já to chápu. Úplně. Je to přece super kapela, hehe…My nemáme žádnej web, kde by se lidi dozvěděli, že teď sice nehrajeme, ale že máme jen pauzu, že to není konec. Takže to musím trpělivě vysvětlovat. Až na to dostaneme chuť, tak do toho zase vlítneme. Vím, že s Aran Epochal a Aran Satan budu pořád ve stínu Gnu, protože ta setrvačnost se nedá jen tak zastavit. Pro mě je to v pořádku, jsem na to připravenej. O to víc si vážím nabídek týkajících se AE a AS – strašně mě těší, že některý lidi sledujou a podporujou i to, co dělám mimo Gnu. Mimochodem – zbytek Gnu má novou kapelu Lapa, hrajou jen ve třech. Myslím, že to bude hodně dobrý.

Jaké plány má aktuálně Aran Epochal a Aran Satan?

Aran Epochal: na Dog Lovers vyjde vyjde sedmipalcový split s Timem Remisem (Pozn. Již vyšel a je vyprodaný), bubeníkem Auxes, Milemarker a basákem a zpěvákem Sweet Cobra. Tim hraje sólo na banjo krásný písničky… Vzhledem k jeho dost divokýmu zjevu je to krásnej kontrast. V říjnu (2011) pojedeme společný turné – kdo by chtěl udělat koncert, dejte vědět! Aran Satan: v dohledný době vyjde v nakladatelství Za tratí kniha, v který jsou texty Aran Satan doplněný kresbama Štěpána Adámka. Je to rozšířenej a do papíru převedenej koncept www.aransatan.tv. Graficky to zpracovává Bourek / Carton Clan a vypadá to úžasně…

 (zdroj last.fm profil Aran Epochal, autor Matěj Hošek, 2011)

Píšeš recenze a děláš koncerty… Podle jakých měřítek si kapely vybíráš a proč to vlastně děláš? Poslední zbytky volného času?

Já si prostě nemůžu pomoct. Miluju muziku, i po těch letech si uvědomuju, jaký máme štěstí, že tu je něco jako „scéna“, v který se pohybuju. Snažím se pomáhat, jak to jde. Možná se pletu, ale myslím si, že když stíháš svoji kapelu, tak můžeš stíhat i dělat něco pro druhý. Recenze mě baví psát, baví mě pokusit zachytit slovama, jak na mě hudba tý který kapely působí. Koncerty jsou pro mě klíčový, to už jsou dneska poslední místa, kde se lidi skutečně SETKÁVAJÍ a MLUVÍ spolu. Jinak přece máme mejly a skype, hehe. A měřítka? Ta muzika v sobě musí mít něco syrovýho a uvěřitelnýho. Může to bejt noise, psychedelie, minimalismus, ambient, folk, hip hop, to je jedno, ale musí tam bejt něco, čemu prostě věříš a co je syrový, přímočarý, přímo k srdci.

Mám rád film „High Fidelity“ a staršně mě baví moment, jak se dva vinylový maniaci se zaujetím baví, podle jakých kritérií třídí desky ve své sbírce. Neptám se poprvé, ber to jako dotaz na „odlehčenou“, jak řadíš desky Ty?

No ty vole! My jsme se v říjnu stěhovali a teprve teď máme hotový police, takže minulej tejden jsem to právě znova řešil. Je to složitý a jsem si jistej, že nějakej psychoanalytik by si na tom pochutnal. Takže: neřadím podle abecedy, ani podle data vydání. Řadím tak nějak přibližně podle labelů a podvědomě mi z toho vychází, že ty nejcennější dávám na pravou stranu police. Prostě čím víc doprava, tím cennější desky tam mám (nemá to nic společnýho s politikou, hehe!).

Vinylové desky? Stav se tuším obrátil – myslíš si že CD přežije?

CD už je mrtvý, to je jistá věc. Vydávat hudbu na CD mi dneska připadá jako úplnej nesmysl. CD už snad nikdo nemůže brát vážně. Ideální kombinace je vinyl + MP3 download.

Líbí se mi, že své koncerty směřuješ do netradičních míst jako jsou obýváky, stodoly, půdy… Kde Tě nejvíc bavilo hrát a kde by sis do budoucna rád zahrál?

To je právě snaha porušit ty stereotypy. Dvacet let jsem hrál v zakouřenejch klubech a přestalo mě to bavit. Mám rád, když hudba funguje v nečekanejch souvislostech. Je to teď pro mě velký téma – snažím se nacházet nový místa na hraní, kde by se lidi sešli a mluvili spolu, a pak by hrála hudba… Zajímá mě koncepr „setkávání“ spíš než „koncert“. Každej potvrdí, že lepší je 10 lidí v obýváku než 30 náhodnejch znuděnejch lidí v klubu. Nejvíc mě bavilo hrát u Straby v obýváku na Svatým kopečku v Olomouci, to byl možná nejlepší koncert, jakej jsem kdy za těch dvacet let odehrál.

Adame, nedá se nezeptat – dělal jsi koncerty, i jsi hrál s Danielem Higgsem (Lungfish). Jakej to je člověk? Sblížil ses s ním?

Daniel je úžasnej, úžasnej člověk. Neuvěřitelně si ho vážím. Když mě sám od sebe požádal, abych mu udělal turné po východní Evropě, měl jsem pocit, že mu aspoň částečně můžu splatit tu nádhernou muziku, kterou celej život vytváří. Na něm je parádní, že vůbec nemáš pocit, že se bavíš s muzikantem… Potkal jsem spoustu parádních lidí z kapel a prokecal hodiny, ale vždycky to nějak skončí u muziky, hehe… S Danielem se ale ten hovor přirozeně stáčí k jinejm věcem. Pozoruje detaily, dokáže o nich zajímavě mluvit… Je to strašně skromnej a slušnej člověk, v takovým tom staromódním stylu. A obdivuju, co dělá v muzice: místo toho, aby hrál s Lungfish a slavil úspěchy coby jedna z nejtarších kapel na Dischordu, tak se vydal na úplně opačnou stranu a dělá dost zvláštní, intuitivní a obtížně přístupnou muziku. Všechny jeho koncerty, co jsem viděl, byly neopakovatelný. Je to génius, nepřeháním…

Adame, rád jsem si s Tebou popovídal. Těším se zase na Tvoje vystoupení a další nahrávky i knížky… Pokud Ti něco leží v hlavě a mělo by to být právě tady, máš prostor…

DÍKY! A.

(rozhovor vyšel v pátém čísle hardcore punkového funzinu HOW CAN LIMO KID KILL YOUR DREAMS v červnu 2012, rozhovor probíhal odhadem koncem roku 2010)

 

...jo a ještě plagát pro informaci...

Francisco López - La Selva

Před časem jsem prohlásil, že v hudbě už není možné nalézt další „způsob“ progrese. U většiny přicházejících interpretů jsem neustále cítil vlivy kapel např. ze sedmdesátých let, ovlivněné érou momentálního proudu. Připadalo mi, že většina nově přicházejících kapel recykluje pouze odér z předešlých let. Vše se neustále opakuje – tenhle postup jsem viděl předtím tady; ježíš, to je mi ale vykrádačka krautrocku; znám tyhle „osmdesátkový zepelíny“ apod.

Když jsem začal objevovat interprety ze sekce field recording, docela mě šokoval nadpis jednoho z nich, že vlastně nedělá hudbu. Tenhle odstup a distancování od pojmu jako takového mi začal být nesmírně sympatický. Přitom zachycování hudebního procesu (proudu) - a tím odloučení od vědomě omezujícího lidského činitele - je známé už někdy z padesátých let.

Francisco López je jedním z těch bláznů, který se snaží speciálními mikrofony zachycovat zvuky samotné přírody, na kterých pracuje už 30 let. Jeho práce zahrnuje kromě nahrávek (jednu limitovanou edici tvoří flashdisk ve tvaru ledové kostky, obsahující 24 hodinový záznam z Antarktidy a nahrávaný hydrofonem 100 metrů pod ledovou krustou) i výstavy (EXPO 2008), instalace a workshopy v Amazonskym pralese.

Samotné koncerty probíhají dosti zvláštním způsobem: on sám sedí uprostřed kruhu sedících posluchačů zády k němu, kteří mají na očích klapky, a ovládá svoje nahrávky přes vícekanálový systém. Někteří účastníci těchto seancí mluví o transcendentálních zážitcích.

Od poslechu vás může odrazovat jak délka, ta způsob pojmutí samotných nahrávek – konkrétně La Selva obsahuje sedmdesátiminutový záznam zvuků z deštného pralesa. Největší vtip je ale ve vnímání přírodních scenérií a příběhů, které se mohou (samo s mnohem menší intenzitou) odehrávat třeba za městem na louce: připadá mi, že mozek je dokáže mnohem snadněji vnímat a uspořádat je do příběhu, aniž by zapomínal předešlou gradaci či náladu.

Dešifrované sdělení jako možný návrat k přírodě může být v samotné podstatě pro velkou část lidí nesmírnou inspirací v další tvorbě. Při dost zklidněném večeru se pak stačí pouze zasnít a pustit si do sluchátek tuhle džungli.

Není možný se v ní ztratit, protože to není hudba.

Kačeři na Peškárně vol.1

...žádný dlouhý kecy...Moth Catchers Collective nevědej co s penězma, tak si pozvali šumaře až z mistrovskejch Pardubic...jmenuje se Black Tar Jesus a docela mu to muzicírování žeru...spolu s nim předvedou voděodolnou soulož kluci z In The Other Room...kdo přijde neprohloupí, kdo nepřijde taky dobře...
...když je ta prohibice, tak si aspoň zazpíváme a hnem bokem...no néé...

...jo a aby toho nebylo málo, tak 12.10. si to zopakujem s Epochálním Aranem a INAUem z holubích vajec, 2.11. můžete podpořit Křikzticha nebo Edošův Kurník voe a 16.11. přijede česká Sheryl Crow Odeur de Violettes a ještě někdo...