neděle 7. října 2012

V mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe

Mám rád nedělní probouzení, kdy mě vůbec nic netlačí, kdy můžu zůstat v posteli jak dlouho chci (teda než se už musim dojít vychcat, jinak by mi prasknul močák), kdy čas měřím podle doznívajícího klavíru od „domácích“ zespoda namísto mobilu. Je to čas, kdy si můžu v klidu něco přečíst a nemám pak vyčitky svědomí, že ten čas trávím zbytečně.
Dneska sem šáhnul po částečně rozečteném funzinu HOW CAN LIMO KID KILL YOUR DREAMS #5, kterej mám půjčenej od Vojty (hlavně teda kvůli rozhovoru s „Remkem“ Markem Zemanem, kterej je hned na první stránce). A jak tak listuju, tak s překvapením zjišťuju, že je tam i rozhovor z Adamem Nenadálem. A to je shodou okolností člověk, kterej příští pátek přijede jako Aran Epochal do Chotěboře se svou akustickou basou, aby v salónku hospody U Pešků udělal dalších pár kroků na svojí cestě zvukem. Takže je všechno jak má bejt.

Rozhodnul sem se, že jako pozvánku na tenhle večírek (Aran Epochal vystoupí společně s INAUem – minipidirecenzi jeho desky Lunochod si tady taky můžete někde najít) celej rozhovor přepíšu a zveřejnim tady. Bez svolení autora, ale s vírou, že autor by pochopil, že v tomhle případě se nejedná o krádež. Takže jdeme na to.

(obal splitka Sporto vs Aran Epochal)

II. Adam
(Otázky: Samuel / odpovídal Adam)

Aran Epochal, Aran Satan, Adam Nenadál…Zdravím Tě, pane! Ego rozdělený na tři části? S kým máme vlastně tu čest?
Adam Nenadál je moje identifikace v „reálným“ světě, Aran Epochal je moje logo/ego pro hudební věci a Aran Satan? Nedávno jsem si s mírným zděšením uvědomil, že o Aranu Satanovi mluvím a přemejšlím ve třetí osobě… Nejsem si jistej, co to znamená, hehe. Každopádně mi tyhle tři ega pomáhají rozlišovat, co právě dělám a na co se soustředím. Času je strašně málo a já ho chci využít co nejlíp – ne se jen tak motat od ničeho k ničemu.

Mluvíš o Aran Satan ve třetí osobě…, je to tedy Tvé horší „já“?
Ne ne ne, to bych neřekl. Je to moje „já“, nevím, jestli horší nebo lepší. Ale nechávám Arana Satana mluvit, sám jsem někdy překvapenej, co z něho vylaze. Nepletu se mu do toho. Každopádně je dost upřímnej.

Zná Tě spousta lidí, přesto – jak bys sám sebe, potažmo A. Epochala a Satana představil?
36 let, šťastně ženatej, dvě děti, fanatik do muziky, nesnáším lenost a výmluvy a potřeboval bych minimálně ty tři životy, abych všechno stihnul tak, jak bych si představovatl. Aran Epochal je moje cesta zvukem. Aran Satan je můj svět slov.

Jak vypadá obyčejný den Adama Nenadála? O čem přemýšlí Aran Epochal a co by nejraději dělal Aran Satan?
Nic zvláštního. Obvykle vstávám v 6.45 a jedu se starší dcerou Anežkou do školky. Pak práce. Doma jsem kolem sedmý večer (jednou za tejden mám ale službu do půlnoci) a snažím se dělat na nějakejch věcech. Když jsem zdravej, chodím dvakrát tejdně běhat. Zhruba tak jednou tejdně je koncert, na kterým buď hraju, nebo ho pořádám, nebo ho chci vidět. A o víkendu jezdíme s dětma na výlety, to nás hodně baví. Jen kousek za Prahou je spousta skvělejch míst. Aran Epochal přemejšlí, kde vzít další cca tři hodiny denně, aby mohl uskutečnit všechny nápady. Aran Satan je většinou vypnutej – ten se zapíná, jen když je dost energie.

Jaké jsou Tvé aktivity? Jsou limitované jen hardcore punkem?
Já tomu neříkám „hardcore/punk“, neříkám tomu ani noise, alternativa, underground, DIY…Nedávám tomu jména. V zásadě se ale dá říct, že moje aktivity jsou „limitovaný“ (pokud teda tohle slovo chceme používat) nezištným přístupem k muzice a ke všem věcem okolo. Mám zaměstnání, který živí mojí rodinu – a moje hudební aktivity jsou naštěstí mimo tohle. Nedovedu si představit, že bych byl jakkoliv finančně závislej na muzice. Podle mě tak automaticky ztrácíš možnost vyjádřit se svobodně a bez kompromisů.

Otázka je, do jaké míry jsme svobodní a jaké kompromisy jsou pro nás ještě přípustné – to je asi hodně individuální. Jak se díváš na politiku? Jsi v ní nějak aktivní?
Já jsem v tomhle možná stará škola: v mým světě je pořád ta NEJ kapela The Plastic People Of The Universe. V porovnání s dilematama, který tyhle lidi denodenně řešili – a obstáli – jsme na tom relativně dobře. Tím nechci říct, že tenkrát to bylo těžký a teď je to strašná pohoda, to vůbec ne. Všichni moc dobře víme, na čem dneska jsme. Ale odkaz těchhle lidí je pro mě následující: svobodu si neseme v sobě. Je to strašný klišé, ale když se podíváme na cestu PPU a třeba Magora Jirouse, tak to prostě je pravda. Přál bych si, abych ve svým životě obstál jako tyhle lidi. Pro mě to jsou největší vzory, inspirace. A politika? Ta „skutečná“, „velká“ politika, o který se mluví v televizi a píše v novinách, je pro mě mrtvej svět. Cejtím přesně NULA styčnejch bodů mezi tím, jak chci žít, a mezi tímhle statním zřízením. Tečka. Pro mě je „politika“ spíš snaha pomáhat na tý úplně „nejnižší“, osobní úrovni – pomáhat kapelám na turné, pomáhat lidem s koncertama, s deskama, pomáhat lidem v pohybu. Cejtím, že to je můj účel tady – bejt k dispozici lidem, který si to zasloužej. A když má člověk děti, dostává to všechno novej význam. Další klišé „nechat tu něco po sobě“ najednou dostává novej význam.

(zdroj beatzone.cz, autor neznámý, 2011)


Dělíš svůj život na „svět v práci“, „táta“, „rocker“? Jak to funguje u Tebe?
Já se snažím svůj život moc nedělit. Cokoliv, co dělám, se snažím dělat tak, abych ze sebe nemusel blejt. „Nežít jako prase“, řekl jednou Petr Placák. Táta roker přijde domu z práce a nemusí si brát jinou masku, jsem to pořád já. Navíc tím, jak máme skoro všichni „ve scéně“ děti, se ten svět rodin a svět muziky hodně propojuje – což je skvělý a doufám, že to bude trend i do budoucna. Naše dcery teď viděly dva koncerty Daniela Higgse (v Českejch Budějovicích a na Šumavě) a tu starší to vyloženě zaujalo. Přijde mi blbý rozloučit se večer s rodinou a jet odehrát koncert – chtěl bych to prožívat s nima. Snažím se hrát na co nejvíc akcích, kde se to dá spojit i s nějakým rodinným výletem.

Aran Epochal a jeho singlové splity… Čím Tě tenhle formát tak fascinuje?
Pro mě je sedmipalec základní komunikační hudební prostředek. A na formátu sedmipalcovýho splitu se mi líbí ten moment „sdílení“. Už tak nevelkou asfaltovou plochu sdílíš s další kapelou na druhý straně. Automaticky tak stojíš nejen za svojí skladbou, ale i za tou na druhý straně. Ty skladby si kryjou záda jedna druhý. Taky si myslím, že sedmipalce jsou v jistým slova smyslu svobodnější než deska… Spousta kapel se plahočí za tou vysněnou deskou, za tím pomníkem, za tím albem… Přitom muzika je podle mě o něčem jiným něž o stavění pomníků. Řada splitů s Aran Epochal je o komunikaci a pokoře. Přistupuju k muzice s čím dál větší pokorou a nevadí mi, když jsou moje skladby „ve stínu“ – na druhý starně těch singlů.

O čem je podle Tebe hudba a texty Aran Epochal? Máš nějaký cíl, kam chceš posluchače dostat?
Cíl, kam chci posluchače dostat, nemám. Moje žena zvuku Aran Epochal tak trochu vyčítá, že je to možná až moc „introvertní“. Při hraní jsem tak soustředěný na tu hudbu, že moc věcí kolem sebe už nevnímám. Je to úplně jinej zážitek než v Gnu a je to skvělý. Tři roky jsme hráli ve dvou s Bourkem, teď hraju sám na akustickou basu + ambient/glitch/drone podklady od Bourka k tomu. Ten zvuk se posunul, zážitek z hraní taky. Jsem rád, že to pomalinku postupuje a vyvíjí se to, i když na nějakej „progres“ vyloženě netlačím. Spíš nechám ten zvuk a ty linky, ať si samy najdou cestu, já jsem jen prostředník. Je to prostá, syrová, skromná hudba. Nejsou to „písničky“ – za těch dvacet let jsem si uvědomil, že neumím psát dobrý písničky. Mám rád monotonní hudbu a tohle vychází jak z folku, tak z ambientu, ale má to možná i něco z toho, čemu Daniel Higgs říká „Lungfish music“.

Cítím, jako kdyby ses vracel „ke kořenům“. Bylo to tak vždycky, nebo jsi dostal nějaký impulz?
Konkrétně impulz to nebyl., ale asi máš pravdu. Uvědomil jsem si, že jsme jako „scéna“ strašně svázaný muzikou, kterou dokola posloucháme a místama, kde se ta muzika živě odehrává. Pořád ty samý místa, dost podobný kapely, dokonce i ten merch vypadá dost stejně, všechno se opakuje. Zmizel z toho pohyb dopředu, místo toho se tak trochu motáme v kruhu. Dšláme všichni hlasitou muziku (včetně mě, hehe…), která se hraje v klubech – a to je celý. Pak si dáme pivo na baru. Je to prostě na můj vkus až moc ritualizovaný… Abychom si ale rozumněli – já to dělám rád a jsem toho součástí a baví mě to. Zároveň ale cejtím, že je důležitý hledat i jiný cesty. Pro mě je ten „návrat ke kořenům“ návratem do bodu, kdy spousta věcí strartovala a měla velkej energetickej náboj. Nenávidím dělat věci jen ze setrvačnosti. To je mimochodem i jeden z důvodů, proč vydávám jen sedmipalce: sedmipalce vydávají kapely na začátku svý cesty, berou to jako předstupeň k desce. Mě ale baví bejt pořád na začátku, pořád na novým začátku. Bejt nadšenej z věcí stejně, jako když mi bylo šestnáct, sedmnáct. Chválabohu mě to neopustilo, spíš naopak.

Jasný, naprosto to chápu. Na druhou stranu si myslím, že většina mladých tomu dnes již porozumět „nemůže“. Je to věkem, prožitkem, dobou… Co já vím. Možná se pletu. Já zase nerozumím hip hopu – vždycky to šlo kolem mě a ani se mi ten styl nelíbil. Proč si myslíš, že má dneska úspěch v „punkovém“ kabátě?
Protože to sdělení je tam na prvním místě, v tomhle je to maximálně přímočarý, srozumitelný. A protože punkový publikum (oba asi myslíme „punkem“ to samý) je dost chytrý, našlo si k tomu cestu. Možná zafungovalo to „opotřebení“ tím, o čem jsem psal před chvílí.

Slyšel jsem Tě hrát cover Michala Tučného. Proč právě on?
Jako dítě jsem pořád dokola poslouchal desky Greenhorns, první a druhý album. Rodiče to měli doma a já jsem tím byl uplně fascinovanej. Přišel jsem domů ze školy a před tréninkem (tenkrát jsem závodně plaval) jsem to třeba dvě hodiny hrál pořád dokola. Ten cover „Šest bílejch koní“ z první desky. Bylo to moje úplně první setkání s hudbou a totálně mě pohltilo. A drží mě to do dneška. Country mám rád a Michala Tučného taky. Ty písničky jsou geniální a jejich český verze jsou báječný. Povídal jsem si o tom s bubeníkem Obits, kterej má taky country rád: zajímalo ho to, tak jsem mu poslal nějaký MP3 starejch Greenhorns. Byl z toho úplně hotovej.

Vadí Ti, když se lidi ptají na Gnu?
Ani ne, já to chápu. Úplně. Je to přece super kapela, hehe…My nemáme žádnej web, kde by se lidi dozvěděli, že teď sice nehrajeme, ale že máme jen pauzu, že to není konec. Takže to musím trpělivě vysvětlovat. Až na to dostaneme chuť, tak do toho zase vlítneme. Vím, že s Aran Epochal a Aran Satan budu pořád ve stínu Gnu, protože ta setrvačnost se nedá jen tak zastavit. Pro mě je to v pořádku, jsem na to připravenej. O to víc si vážím nabídek týkajících se AE a AS – strašně mě těší, že některý lidi sledujou a podporujou i to, co dělám mimo Gnu. Mimochodem – zbytek Gnu má novou kapelu Lapa, hrajou jen ve třech. Myslím, že to bude hodně dobrý.

Jaké plány má aktuálně Aran Epochal a Aran Satan?
Aran Epochal: na Dog Lovers vyjde vyjde sedmipalcový split s Timem Remisem (Pozn. Již vyšel a je vyprodaný), bubeníkem Auxes, Milemarker a basákem a zpěvákem Sweet Cobra. Tim hraje sólo na banjo krásný písničky… Vzhledem k jeho dost divokýmu zjevu je to krásnej kontrast. V říjnu (2011) pojedeme společný turné – kdo by chtěl udělat koncert, dejte vědět! Aran Satan: v dohledný době vyjde v nakladatelství Za tratí kniha, v který jsou texty Aran Satan doplněný kresbama Štěpána Adámka. Je to rozšířenej a do papíru převedenej koncept www.aransatan.tv. Graficky to zpracovává Bourek / Carton Clan a vypadá to úžasně…

 (zdroj last.fm profil Aran Epochal, autor Matěj Hošek, 2011)

Píšeš recenze a děláš koncerty… Podle jakých měřítek si kapely vybíráš a proč to vlastně děláš? Poslední zbytky volného času?
Já si prostě nemůžu pomoct. Miluju muziku, i po těch letech si uvědomuju, jaký máme štěstí, že tu je něco jako „scéna“, v který se pohybuju. Snažím se pomáhat, jak to jde. Možná se pletu, ale myslím si, že když stíháš svoji kapelu, tak můžeš stíhat i dělat něco pro druhý. Recenze mě baví psát, baví mě pokusit zachytit slovama, jak na mě hudba tý který kapely působí. Koncerty jsou pro mě klíčový, to už jsou dneska poslední místa, kde se lidi skutečně SETKÁVAJÍ a MLUVÍ spolu. Jinak přece máme mejly a skype, hehe. A měřítka? Ta muzika v sobě musí mít něco syrovýho a uvěřitelnýho. Může to bejt noise, psychedelie, minimalismus, ambient, folk, hip hop, to je jedno, ale musí tam bejt něco, čemu prostě věříš a co je syrový, přímočarý, přímo k srdci.

Mám rád film „High Fidelity“ a staršně mě baví moment, jak se dva vinylový maniaci se zaujetím baví, podle jakých kritérií třídí desky ve své sbírce. Neptám se poprvé, ber to jako dotaz na „odlehčenou“, jak řadíš desky Ty?
No ty vole! My jsme se v říjnu stěhovali a teprve teď máme hotový police, takže minulej tejden jsem to právě znova řešil. Je to složitý a jsem si jistej, že nějakej psychoanalytik by si na tom pochutnal. Takže: neřadím podle abecedy, ani podle data vydání. Řadím tak nějak přibližně podle labelů a podvědomě mi z toho vychází, že ty nejcennější dávám na pravou stranu police. Prostě čím víc doprava, tím cennější desky tam mám (nemá to nic společnýho s politikou, hehe!).

Vinylové desky? Stav se tuším obrátil – myslíš si že CD přežije?
CD už je mrtvý, to je jistá věc. Vydávat hudbu na CD mi dneska připadá jako úplnej nesmysl. CD už snad nikdo nemůže brát vážně. Ideální kombinace je vinyl + MP3 download.

Líbí se mi, že své koncerty směřuješ do netradičních míst jako jsou obýváky, stodoly, půdy… Kde Tě nejvíc bavilo hrát a kde by sis do budoucna rád zahrál?
To je právě snaha porušit ty stereotypy. Dvacet let jsem hrál v zakouřenejch klubech a přestalo mě to bavit. Mám rád, když hudba funguje v nečekanejch souvislostech. Je to teď pro mě velký téma – snažím se nacházet nový místa na hraní, kde by se lidi sešli a mluvili spolu, a pak by hrála hudba… Zajímá mě koncepr „setkávání“ spíš než „koncert“. Každej potvrdí, že lepší je 10 lidí v obýváku než 30 náhodnejch znuděnejch lidí v klubu. Nejvíc mě bavilo hrát u Straby v obýváku na Svatým kopečku v Olomouci, to byl možná nejlepší koncert, jakej jsem kdy za těch dvacet let odehrál.

Adame, nedá se nezeptat – dělal jsi koncerty, i jsi hrál s Danielem Higgsem (Lungfish). Jakej to je člověk? Sblížil ses s ním?
Daniel je úžasnej, úžasnej člověk. Neuvěřitelně si ho vážím. Když mě sám od sebe požádal, abych mu udělal turné po východní Evropě, měl jsem pocit, že mu aspoň částečně můžu splatit tu nádhernou muziku, kterou celej život vytváří. Na něm je parádní, že vůbec nemáš pocit, že se bavíš s muzikantem… Potkal jsem spoustu parádních lidí z kapel a prokecal hodiny, ale vždycky to nějak skončí u muziky, hehe… S Danielem se ale ten hovor přirozeně stáčí k jinejm věcem. Pozoruje detaily, dokáže o nich zajímavě mluvit… Je to strašně skromnej a slušnej člověk, v takovým tom staromódním stylu. A obdivuju, co dělá v muzice: místo toho, aby hrál s Lungfish a slavil úspěchy coby jedna z nejtarších kapel na Dischordu, tak se vydal na úplně opačnou stranu a dělá dost zvláštní, intuitivní a obtížně přístupnou muziku. Všechny jeho koncerty, co jsem viděl, byly neopakovatelný. Je to génius, nepřeháním…

Adame, rád jsem si s Tebou popovídal. Těším se zase na Tvoje vystoupení a další nahrávky i knížky… Pokud Ti něco leží v hlavě a mělo by to být právě tady, máš prostor…
DÍKY! A.

(rozhovor vyšel v pátém čísle hardcore punkového funzinu HOW CAN LIMO KID KILL YOUR DREAMS v červnu 2012, rozhovor probíhal odhadem koncem roku 2010)

 
...jo a ještě plagát pro informaci...

1 komentář:

  1. Ahoj, je fajn, že jsi přetiskl rozhovor s Adamem Nenadálem! Samozřejmě jsem to pochopil :) Zdravím, Samuel

    OdpovědětSmazat