Houpací koně - Hotel Palace (2010)

Zatímco si skoro všichni ostatní kačeři odjeli do Prahy na Ravelin 7, já si frčím tak leda na Paralenu 500 a po zamrzlý řece bych neudělal asi ani krok. Takže si teď znova čtu i starý Fullmoony, v kterých vždycky objevím něco novýho. V jednom čísle jsem tentokrát našel skvělý článek od zpěváka Houpacích koní o nahrávání jejich posledního alba Hotel Palace.

Na Houpací koně jsem přišel vlastně asi díky Fullmoonů, ale hlavně spíš díky Bonusovi, který má na svojí poslední desce cover songu Málo a řek bych, že je to možná nejlepší píseň celýho Náměstí míru. Ta píseň je právě z Hotelu Palace a v originále je stejně super. Ale popořádku.

Houpací koně jsou z Ústí. Hrajou už od roku 91 a jsou od začátku okouzlený starýma kytarovkama. Prý na ně chodí v Ústí tak průměrně dvanáct lidí. Přitom Houpací koně jsou skvělá písničková kapela. Refrén, sloka, co víc potřebuješ? Takovýhle písně bych chtěl slyšet v rádiích. Vykřičník.

 

Vím, že s přirovnáníma je to vždycky hodně ošemetný, ale zdá se mi, že Houpací koně mají trochu něco společnýho s Fixou. Teda v případě, že by Márdi a spol. nebyli punkáči, ale spíš učitelé češtiny. Labe je asi Labe, nevim. V textech prostě něco je, rozmazaný postavy a rozpitý příběhy.

Vlastně je to přirovnání možná moc uhozený. Možná by se víc hodilo přirovnat Houpací koně spíš k Mňáze a Žďorp. Ale to není vůbec důležitý. Důležitější je, že Houpací koně stojí za poslech. A Hotel Palace se nechá legálně stáhnout na stránkách kapely: http://houpacikone.cz/hotelpalace.php

Thinking Plague

Dlouho jsem přemýšlel, jak zrecenzovat album kapely, která se v podstatě nedá popsat nějakými smysluplnými frázemi.

Když jsem si poprvé pustil Thinking Plague, tak mě dost šokovali. V podstatě disharmonické skladby, prokládané místy až operním zpěvem, s vlivem klasiky jakožto písňového konceptu (který jsem prokoukl až po několika posleších), kde každý nástroj znamená úplně něco jiného než v jiných kapelách. Ale ne tak naturalisticky disharmonické jako Sonic Youth a ukřičené jako Kim Gordon (nic proti nim, mám je rád stejně :-) V pravé podstatě neúplně schizofrenní pasáže, zakomponované pozicemi hlasu, jakoby vystřiženého z nějaké zkoušky na konzervě. Prostě mě to tam sedí, ačkoliv je to tak jiné, tak v písni to pasuje. Nevím jak.

Charakteristickým rysem jsou pasáže podbarvené klávesami. Z nich dost často vyskočí flétna a jiné dechové sekce.  Bicí drží spodek a basa podbarvuje atmosféru spolu s kytarou, někdy metalovou až běda a někdy klasickou.  Přidaný sampl jenom umožní nádech na to, co následuje po něm.

Ženský vokál.

A žádný nástroj mi nepřipadá v pozadí ani upřednostňovaný. Onanie nula nula.

Největší sranda je, že ani po doposlechnutí celého alba se u mě nejevil žádný finální pocit „ to je dobrý, fakt to tam zamýšleli? “ nebo „to je strašný, to udělali určitě naschvál!“, prostě avantgarda jak má být. Podobný pocit rozpolceného zmatení jako po doslechu alb kapely z Canterbury scény Egg, že někdo dokáže hrát úplně jinak než ostatní kapely a tak to prezentovat. Dále se mi asociují Paper Chase, ale trochu v jiném ranku.
Možná mám neustálé mezery v kapelách a neobjeveno zůstává mnoho.

                          

V pravé podstatě věci ani nevím, jestli se mi hudba Thinking Plague líbí. Jenom z nich mám pocit, že to, co dělají, nějakým způsobem funguje a já chci kurva zjistit jak…

Zkuste to taky.

Momentálně poslechnuto: (Thinking Plague -… A thinking Plague [1984], Thinking Plague – Moonsongs [1986], Thinking Plague  - In This Life [1989]

VYMĚNÍM ŽEHLIČKU ZA BICÍ!!!!!!

Tak nám Cedric dožehlil, oprášil bicí a založil spolu s Mikem Wattem a Christianem Ericem Beaulieu velice zajímavý projekt. Zatím jsou venku dva singly o dvou stranách a na debutové album se čeká...ochutnej...









...no a to, že už zase hrají At The Drive-In a taky to jak je dobré nové Volťácké album Noctourniquet necháme stranou...alespoň prozatím...

unur. chicago a cesta vlakem po evropě.

je někdy po půlnoci. a pustil jsem album anywhere od chlapíka z chicaga co si říká unur. v českých klubech únor. je to kytara a fajn elektronika. ale ta kytara, zejména u písně pillows mě dostává. je to jedna z věcí, která je pro mě u hudby snad nejdůležitější. mezi těmi zvuky cejtím i něco jiného. možná se tomu říká atmosféra. nevím. ale každá muzika ať je sebelepší to prostě nemá. tenhle brejloun to umí. a nejen to. jeho koncerty jsou prostě super. podium, stůl, krabičky. za stolem křečovitě tančící hubeňour s kytarou. co je důležité. roztančí i vás. všechno je tak dobrý, samozřejmý, až se tomu nechce věřit. ráno vlakem zase dál. a ta kytara v pillows... na anywhere jsou písně pouze čtyři. ale myslím, že to vlastně nevadí. kdo rozhoduje o tom, kolik písní je album a kolik ne. ať je to třeba jen jedna. unur mě touhle čtyřkou dokázal uchvátit. a pro pořádek. je to v sekci recenze. ale  recenze to není. nebaví mě tolik psát recenze. raději se o ty kapely podělím. až bude nová sekce na našem blogu, šoupnu to tam. dobrou.

http://bandcampscrobbler.bandwidthbeta.com/moderntapes/anywhere

Ravelin 7 - 7 kroků po zamrzlé řece

A uzavřel se kruh…had se zakousl do svého ocasu…nastala zima…jako každý rok…řeka zamrzla…jenom sedm kroků ti stačí, abys jí překročil…pod ledem to vře a prská…

Od původního záměru, ponechat album v instrumentální podobě se upustilo…do sestavy se totiž vrátil Honza Mužík, původní zpěvák a textař…kruh se tedy uzavřel (jak se to prý říká) a texty daly albu další rozměr (jak se taky určitě říká)…

Vážení: „Někdy sklidíme i to, co jsme si nezaseli,
a odnést si je třeba vše.
Tam, kde sis nepřál nic, stojíš v moři obilí,
co možná pro jiné roste.“

Záměr instrumentálního alba zanechal v letokruzích silné hudební motivy, které umocnili strhující texty interpretované dvojicí rozdílných vokálů…od začátku do konce to je neskutečná jízda…nervní hypnotické skladby s punkovým feelingem…cože?...ale ano…první píseň a zůstávám sedět na prdeli... zvedám se až ke konci, abych pustil album znovu…od začátku.

Ve ztracených časech voláme stopaře: „Kdo pro mne zahoří a kam mne to zavane, kam? Jak vysoko mám vylézt, abych přehlédl svou cestu odnikud do nikam?“

Čím album rozhodně překvapí?... „tak určitě“ je to ucelenost…i když některé písně mají funkci tzv. berličky, která pouze pomáhá navodit atmosféru před další „velkou“ písní... Ravelin přichází s širokým žánrovým záběrem, který v sobě mísí prvky emocoru, krautrocku, jazzu a nevím čeho ještě …v nahrávce je patrný syntezátor a objevují se tu samply…no a třeba ten francouzský v třetí písni…hmmm…

Sny nespočítáš – nás nevydělíš: „Jestli je jedinou cestou z klece volba přijmout cukr za branou

pak tedy radši pojdeme hlady se vzpurnou náladou

A jak si postavíme hlavy/neuhneme ani náhodou

chceme být plemeno

šlechtěné Píkou a Miladou.“

7 kroků po zamrzlé řece doplňuje…vylepšuje…rozvijí…nápady, které už tu byli na předchozím albu Světasál…a je jedním z nejlepších českých alb za rok 2011 a dost možná (jak zub času ukáže) i jedním z nejlepších alb desetiletí…uvidíme…

Nádech: „Kdo posypal nebe pylem hvězd?

Našel způsob jak se zastavit a nadechnout

uhnětl žhavý uhlík

metlu stínů, co čekají podél cest.“

Lyssa/Lapa v D.I.V.O Institute aneb Alenkou v říši DIVO by Saly

…myslel jsem si, že napíšu recenzi z koncertu…recenzi pro kamarády z Moth Catchers…jednak proto, že sem si chtěl zkusit, jaký je psát recenzi na koncert…jednak proto, že kamarádi z Moth Catchers nemohli na danej koncert zajet…

…nejenže zjišťuju, že sem si náročnější akci pro svojí první recenzi nemohl vybrat, ale zároveň se ptám sám sebe, jakej to má vlastně smysl…psát nějakou recenzi

…nikomu nedokážu, jen pomocí slov, zprostředkovat zážitek, kterej jsem prodělal, a kterej byl skoro až transcendentální…tak proč psát nějakou recenzi…seru na recenzi…napíšu příběh…

…Alenkou v říši DIVO…

Jednoho dne se mladý a neperspektivní hloubavý budižkničemu potloukal zapadlým horským městečkem, když v tom mu z nebe spadl do rukou mocný artefakt, zvaný též El Clasico. Hezká věc, pomyslel si budižkničemu a odebral se k domovu. S artefaktem si pak hrál skoro bez přestání dlouhé týdny. Kouzlo artefaktu zapůsobilo ihned a dalším a dalším používáním ještě sílilo. Znamení artefaktu nakreslené černou křídou v hlubinách temných slují zahlédli okolo letící stříbrné rakety a zprávu o výskytu odvysílali do éteru. Éterem šířená zpráva, zachycená Horysem, osobou obdařenou nadlidskou senzibilní schopností, žijící na planetě Zemi, rozvibrovala energii artefaktu. Ke spojení musí za každou cenu dojít. Spojení je smyslem všeho.

V Alenku proměněný mladý budižkničemu, hnán silou artefaktu, doputoval, za pomoci lodivoda Pinkéze, na místo ke spojení předurčené. Najít jej nebylo těžké. Kouzlo bylo silné. Svatyně, obehnaná nevysokým plotem. Vchod do svatyně střežený statným Jurou. Vstup do svatyně za mrzký peníz. Uvnitř jen ochránce svatyně se svojí suitou a několik sympatyzantů připravujících rituál a starajících se o pohodlí účastníků, kteří se po skupinkách začali trousit, takže nevelký prostor svatyně byl během hodiny takřka plný. Na znamení úspěchu vytryskl blahodárný zlatavý pramen a vyznavači svatého Hubertuse začali s iniciací. Alenka, myslící už na návrat, jen symbolicky ochutnala kvašenou hroznovou šťávu. Šamanů dorazily dvě skupiny. Skupina Lapa, která měla obstarat přípravné fáze rituálu a skupina Lyssa, trojice pradávných démonů bůhvíodkud.

Pak to vypuklo. Lapa, ta tlupa pohrobků všemocného Arana, nečekala na nic. Od prvního úderu do bubnů bylo všem, včetně Alenky, jasné, že dnešní večer se něco stane. Všichni přítomní rázem pocítili ve svých tělesných schránkách příval čehosi mocného. Duše, zbavené masa a kostí, chvíli smýkané po podlaze, chvíli vystřelované na oběžnou dráhu jen stěží odolávali této brutální zkoušce. Konec přišel stejně náhle jako začátek. Roztrhané, zmačkané, pošpiněné, zázrakem však pevnější a celistvější duše se snesly zpět do těl a nastala chvíle ticha. Chvíle potřebná k uvědomění si sama sebe, chvíle potřebná pro očistnou seanci za přítomnosti tabákového dýmu, chvíle potřebná ke změně kulis.

A pak to přišlo. Lyssa. Zhmotněná těla tří démonů nenechala nikoho na pochybách. Tam kde Lapa skončila, tam Lyssa začala. Duše ocitnuvší se opět mimo těla šli a dobrovolně následovaly děsivě kruté údery bubnů, víc než co jiného připomínající výstřely z pistole. Musely jej následovat, nebylo úniku. Když nemůžeš utéct – postav se čelem. Nic není. Ani strach. Všechno zmizelo a zůstalo jen vlnobití od počátku věků definující vše ostatní. Spojení bylo úspěšně navázáno. Nic násilného. Prostě se to stalo. Mělo se to stát.

Střih. Institut DIVO je živoucí muzeum a azyl věčnosti. Je to živná půda kořenům, jež prorůstají podzemím, aby se kmen a koruna mohly dostat blíž ke slunci. Je to maličký ostrůvek plující časem i prostorem. Spíš duchovní ostrůvek – duchovní ostrůvek obklopený oceánem materie a konzumu. Spojení tohoto burleskního místa s dvěma pilíři Silver Rocket vyznělo nanejvýš přirozeně a monumentálně. Je možné tohle zopakovat?, ptám se sám sebe. Nevím, nejspíš ne. Je možné dosáhnout podobného spojení? Věřím, že ano. Když se potkáme na některém z příštích koncertů skupin Lyssa nebo Lapa (asi budou dost často v jeden den na stejném místě) nebo na některé z příštích hudebních seancí v DIVO Institutu (o hudební produkci se srdnatě starají členové komunity vybujelé v dnes již neexistujícím „udělejsisám“ klubu Holubník) tak budeme věřit společně. Ten zážitek za to stojí. Ale to už přece dávno víš.