Red... ... ... ... I see red... ... ... ... ... .... ... ... .. .. (Pozdě, ale přeci: Sister Body - Star/Red [2013])

Star. Svižně přeskakující basa? Ano, opravdu, jen notně přetransformovaná a přetavená přes tunu efektů, takže zní jako drhnutí šňůr na prádlo s ťukáním po pštrosích skořápkách. Hlas je head in body: utopen v delayi delayi se jeho roztřepené zbytky frází ztrácí v akustice prostoru, známka projektů My Sister Is Pregnant, jejího bráchy i kapely pro mrtvý surfaře. Místy probleskují klávesy. Možná dětské Casio, ale to je fuk, protože jsou zmutované a stejně je skrz změť všeho nedokážete identifikovat. Přimíchané šumy z kazety jenom dodávají příchuť příběhu v pozadí, který neustále utíká mezi prsty, stejně jako první skladba. Red tepe v rytmu města, zatímco hlasy z auta jsou rozptýlené po okolí. Místy proměnlivá atmosféra skladby přenáší děj možná až do imaginárního rave klubu sexuálního vodvazu. Věc, která mě snad baví nejvíc (ale všechny jsou vlastně super). Tady je vzrušení přirozeně přidanou hodnotou.

 (zdroj: http://plastika.bandcamp.com/track/dub-for-happy-soul)

První strana končí, jakoby dozníval příjemný mlhavý opar psychedelického opojení. Vystřízlivění nahrazuje Dub for happy soul, kdy hlas rozčísne ticho. Po půlce přichází (téměř) autechrovská schizofrenie zpožďovaných synthů v pozadí, tak jak ji máme rádi, a graduje do nepříčetnosti. Končí v tichu. Cesta do nemocnice probíhá relativně v klidu. Možná se hlavní aktér zalyká prázdnotou od směšného lapání vzduchu po kvákání s doprovodem krásných kláves. Poslední píseň Dreamkiller je údajně postavená na základě snu, který se zdál den po nahrání tracku. Vypadá to na trochu zmatku v kauzalitě, kde hlas kvílí, zatímco elektronické smyčky cyklují kolem jeho hlavy. Asociační trip s Red. Tep se zrychluje, dokud není konec. 

 (zdroj: http://plastika.bandcamp.com/track/dreamkiller)

Jediná vada tohohle alba je jeho kratší stopáž (hispta vsuvka: musím furt otáčet červenou kazetu, haha), jinak není co vytknout. Kdo se nebojí psychedelický nálože a s/nových dojmů, ať poslechne tady: http://plastika.bandcamp.com/album/star-red.

 

PS.: Sister Body teď tuším nehrají, ale momentálně aktivní klangung jménem Rouilleux vydal nový album: http://music.rouilleux.net/, tak to poslechni. (Je to moc dobrý, jinak bych to sem nepsal, ale rovnou hodil do lynčování).

Poslední Boro.

Neměl jsem v úmyslu srdceryvně a pateticky vzpomínat. Ale asi mi to nedá. Boro zavírá, doufám a větřím, že ne nadobro, a asi nejde jinak, než abych byl trochu naměkko. Vzpomínám, jak jsem svý první dva brněnský roky bydlel na Masný. Tam u řeky, napřímený a svázaný betonem, jen dvě zastávky od Hlaváku, ale přesto daleko od centra. V perspektivě rodilých Brňáků periferie, tvrdá čtvrť, daleko od kavárenskýho hipsterství centra. Tuším, že to byl Marcel Kříž, kdo mi jen tak mezi řečí řekl, že na Masný je nejlepší klub v Brně. Boro, plesnivej sklep. Někdy čtyři roky zpátky, v prváku.

Takže si pamatuju, jak jsem šel do Bora poprvé ze zvědavosti na pivo a kecal na baru s Robertem. Pamatuju si, jak jsem stál oněmělý úžasem na koncertě Nod Nod v režii Keftesu. V tý době jsem ještě určitě nevěděl, kdo je kdo v Keftes Party a nepoužíval slovo spoko... A pamatuju ty další spousty a spousty oněmujících, dechberoucích a kulervoucích koncertů a dlouhých debat na baru. Nejdřív na tom původním, na kterým byly přibitý plechový pláty s vyřezanejma součástkama, a pak na tom novým, větším, nad kterým svítí křišťálový lustry starých praček. Ty večery se už všechny slévají tak trochu do jednoho pocitu, pocitu jasnýho vědomí, že všichni kolem jsou na stejný vlně a je to hrozně příjemný. Spiklenectví. A ten pocit je už jakoby přímo přítomný v tom vlhkým sklepním vzduchu.

Nechci tvrdit, že jsem toho v Boru zažil tolik. Vím, že jiní by se z fleku vytasili s daleko legendárnějšími příběhy než já. Vím, že jsem spoustu věcí propásl. Když je čas, chybí prachy, a naopak, věčný problém. Tím spíš, že všechny promotérský kolektivy i osamělci v posledních letech jeli v Boru na plný obrátky a těžko to všechno mohl normální smrtelník zvládnout. Ale všechno, co jsem v Boru zažil, bych za nic nevyměnil. A stejně tak všechny lidi na obou stranách baru, který jsem tam poznal... Nechtěl jsem vzpomínat.

B.

lovcovy zápisky. jaro '14.

Poslední dobou se mi zdá, že všechno kolem plyne trochu moc zběsile. Všude kolem plyne spousta dobrý muziky, zážitků, dobrých i špatných, setkání. Starý věci, který jsem považoval za samozřejmý, odplouvají znenadání do minulosti, stejně rychle jako se někde jinde vynořuje něco novýho. A asi je pro mě těžký stíhat to všechno dostatečně pozorně sledovat. A co se týče hudby, platí tady to samý. Tenhle příspěvek píšu hlavně proto, abych si zkusil to všechno utřídit, shrnout věci, co mě aktuálně baví. Protože vím, že zážitky poslední doby brzo překryjou věci nový, a to, co je teď jasný a ostrý, se rozmlží... (Zadruhý, o těhle všech věcech v jednom kuse někomu vyprávím. Takže můžu teď místo toho poslat odkaz, což není tolik únavný, heh).

Sestra mi nedávno řekla, že se prý moc snadno nadchnu. Myslím, že je to pravda. A hlavně vím, že když se pro něco nadchnu, je pro mě už navždycky těžký se od toho v budoucnu úplně odpoutat... Tuším, že mi to Táňa říkala v souvislosti s novou deskou Prodavače. O ní jsem psal už dost tady, a i z dvouměsíčního odstupu si myslím, že je to výjimečné album. Skromný, ale nápaditý zvuk, který nese texty, co jsou mi z nějakého důvodu hodně a niterně blízký. Baví mě ten jasný, ale nenucený postoj. Pokorný a k jádru mířící věty, který bys chtěl tesat do kamene, ale víš, že tam by vypadaly moc pateticky. Takže je mnohem přirozenější opírat ty slova o plynoucí synťáky. Je celkem snadný nadchnout se, když jsou kolem věci jako Malý ráje.

A je snadný se nadchnout, když všude jsou místa, kde se můžeš cítit dobře a lidi, co mají v ledasčem podobnou perspektivu jako ty. Hráli jsme poslední koncert s Un Chien Andalou ve starým složení, v libereckým Azylu, punkovým doupěti se stěnama od podlahy ke stropu polepenýma samolepkama snad všech kapel, co tu kdy hráli. Na pozvání kluků z Drom, což bylo právě jedno z těch příjemných setkání. Možná je trochu sekťácký vnímat hudbu skrz lidi kolem, ale není to ten nejlepší způsob (sorry za ten patos...)? A v Liberci mají nejlepší design GNWP samolepek...

Cestou do Liberce jsem strávil den v Praze, a teprve teď jsem byl poprvé na Sedmičce, známý klubovně Silver Rocket Records. Na Pillars and Tongues, chill-outu s houslema, basou a hlavně starým harmoniem hnaným přes množství efektů. Ponoření do vln. Organický srůstání zvuku současný elektroniky s ozvěnou něčeho prastarýho. Kapely jako tahle mě teď hodně baví.

V nehmatatelným online světě oceňuju čerstvý projekt Live Sessions od Fair Price Music, což je jedno z dalších chapadel Fullmoonu. Sety nejzajímavějších českých kapel, nasnímaný s parádním zvukem a obrazem (a skvělým kobercem). Visí tam už Superego Kid, Five Seconds to Leave, chystají se Gagarin...

Na těch internetech jsem ještě objevil záznamy koncertů od takzvaných Pi Production. From fans to fans, s překvapivě dobrým zvukem. Možná jsem ten poslední, kdo na to natrefil, ale lepší pozdě než nikdy, což... Spousta dobrých věcí, Nick Cave z Prahy je poklad.

No a taky jsem nadšený z toho, že se pořád někde něco děje. V sobotu 10. května Fotbal proti rasismu u Jihlavy, smysluplná příležitost běhat tam a zpátky po louce za mičudou a nepřipadat si u toho (tak) blbě. Kromě fotbalu má letošní ročník super line-up, Remek, Gattaca, ██████ Aran Epochal...

O týden později další krasota, lidi z brněnského Bora vylejzají ze sklepní díry a dělají výjimečnou akci na Vlněně. Astronautalis, Prodavač, Aran, Kurac, Inheritance, et al., sobota, neděle.

A pak na konci června On/Off, napínáme síly k přípravám a doufáme, že si to všichni zase užijeme/užijete. Stejně jako loni.

B.

Or - LP (2014)

Stará nová mladá krev!!!, tak to je nevypočitatelnej chladnej kalkul burácející basy se zasekanejma bicíma s nabroušenou kytarou s lidsky nepochopitelnejma textama, vytrhaný z kontextů s něčím navíc, to všechno se dynamicky valí a překrucuje v prostoru hromů a polechtáno ježčíma rukama to začíná mít nějakou konkrétnější podobu.

Předem odepsaný pokusy

najít vlastní sny,

ve dne nežít v noci neumírat,

ten co nemluví,

vlastně vůbec nebyl.

Zůstává otázka do pranice: jestli tyhle týpci propadali z matiky, tak tohle LP funguje jako ten nejlepší zmizík s bonusovym pijákem. Anebo jak rány pěstí.

Poslouchej!

Nový Holubník

Kdo zná bratry Holuby, musí souhlasit, že oni jsou ti největší srdcaři nejen v polabský rovině. Týpci, co stojí za kapelou Kontroll a taky za spoustou akcí v Kolíně a okolí. Bratři, co v rámci kapely na podiu komunikujou jakoby pomocí nějakých prastarých zvířecích instinktů, takže zní unikátně sehraně. Ale po koncertě jsou schopní pohádat se do krve o to, jestli jsou Foo Fighters dobrá kapela, nebo měl Dave Grohl zůstat u bicích. Vít, co se před koncerty rozcvičuje pomocí kliků na pěstech, a Jožin, co mě málem zabil, když jsem se jednou zmínil, že mám rád Morrisseyho. Týpci, co nazvou efbíčkovou událost "Festival v Brance: kdo nepřijde, je čurák." Takový lidi prostě musíš mít rád.

Holubi a jejich kámoši měli kdysi v Kolíně klub jménem Holubník, později dělali akce i na tribuně vesnickýho fotbalovýho hřiště v Bečvárech i na parníku na Labi v Kolíně (který je tak malý, že se tam Gattaca se vším aparátem prostě nevešla; a při Astronautalisovi se prý málem potopil), a teď rozjíždí nový místo v zavřeným kutnohorským pivovaru (hipster alert: jo, to je tam, co bývá Krýpko). Dneska, ve čtvrtek 31. října tady bude první akce: Scott McCloud a Aran Epochal. Je potřeba dodávat něco dalšího?

https://www.facebook.com/events/257045251110026/?ref=22
Scott McCloud + Aran Epochal
Holubník, pivovar Lorec, Kutná Hora
čtvrtek 31. 10.

L-event

Jestli pro mě elektronická hudba někdy něco minimálně znamenala, tak překousnutí prvotních známek primitivních rytmičností na úkor někdy schované melodičnosti a nelidskost. Necitlivé struktury - stroje, vytvářející hudbu (někdy i jako celek), ale stále řízeny lidmi. Možná je to samou chladností skladeb, která umožňuje hodnotit bez emocí s absencí textu anebo právě schovaná lidská primitivnost odhaluje samotné pohledy zevnitř ven, někdy pocity uvnitř. Možná je to tím, že ambient a noise v pravém slova smyslu na přetočené rovině úhlu pohledu o 180° splývají: zvuky umělého prostředí v představách prolnou se zvuky skutečnými, a naopak.

Nebudu dál mlžit, šílený duo Autechre vydalo po takřka nekonečném dvouhodinovém albu Exai kratší EP s názvem L-event. Zpočátku zní, jako by nám nasadili do hlavy schizofrenickej pocit, že jsme vytvořeni a řízeni mimozemskou civilizací, ale se závěrečnou skladbou dojdeme ke zjištění, že skutečnej ráj je tady na Zemi (poslední pasáž zní podivně, ale je to tak). Objektivně těžko říct, protože jak řekl Zappa, mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře.

Poslechnete ho tady, ne (po)uchopíte nikdy.

Kazety. Vídeň. Kazety.

Když jsem byl před třemi týdny poprvé ve Vídni, samozřejmě mi to nedalo a hledal jsem, jestli zrovna není někde nějaký malý koncert, takový, jaký mívám nejradši. Nakonec jsem našel argentinskou kapelu Los Cripis s místním supportem;  a donutil jsem i svůj vídeňský doprovod, aby šel se mnou. A když jsme pak dorazili do klubu rhiz v parádním prostoru pod obloukem tramvajovýho viaduktu, samozřejmě mi to nedalo a dal jsem se do řeči s týpkem, co prodával místní distro. Protože tohle je to živoucí město, heh! (jasně, gotický katedrály taky, ale církev je už od středověku tak trapně kosmopolitní, že prostě všude vypadají stejně). Nicméně ten Vídeňan mi vyprávěl o jejich obchodu s deskama a o výborným nápadu „mixtape exchange,“ kdy kdokoli k nim do obchodu přinese kazetu se svýma oblíbenýma písněma a na oplátku odnese si nahrávku srdcovek někoho jinýho.

Na 7.září pak ještě připadl první pražský Cassette store day, který měl oslavit výročí padesáti let vynálezu tohohle média a ukázat, že ani dneska nejsou kazety ani u nás vůbec mrtvý (naopak, Planety a Black Tar Jesus přece vyšli na kazetě!).

Vlastně si uvědomuju, že patřím k čistě empétrojkový generaci. Jasně, pamatuju si pohádky a verneovky namluvený na kazetách, stejně jako sbírku přehranejch kazet Mňágy a Žďorp mojí sestry, ale zjišťuju, že prakticky od začátku doby, kdy jsem se já sám začal nějak víc zajímat o muziku, se ke mně snad všechno dostávalo čistě v elektronický podobě. Ale nechci tady opakovat to, co se teď píše o návratech k fyzickým nosičům, myslím, že je toho všude dost a dost. Převážně v tom smyslu, že všichni hipstři najednou objevují fyzický nosiče, protože je to prostě hipsterství. A u kazet je to o to větší hipsterství, protože narozdíl od vinylů ani nemaj dobrej zvuk...

Možná je to teda v mým případě taky jenom známka čirýho hipsterství, ale zjišťuju, že bych asi chtěl zažít ty starý časy kazet, kdy týpek svojí holce mohl nahrát mixtape svejch oblíbenejch písní a oba se mohli tvářit, jak je to hrozně osudový... Vlastně mám docela rád i digitální mixtapy v .zipu, co různí lidi sdílí na svoje blogy. Bývá z toho cítit příjemná osobitost, to, že si dotyčný dal s výběrem písní práci, možná na první pohled celkem zbytečně, bez nějakýho konkrétního záměru, prostě jen tak.

U kazet k tomu připadá ještě další důležitá věc, ta fyzičnost a určitá archaičnost. Dneska není zrovna složitý nasdílet komukoli cokoli, ale stejně tak je snadný se v tom všem ztratit. U kazety existuje naděje, že nahraná kazeta někomu někde nějakou dobu zůstane. A pak mě baví už jenom ta představa toho zbytečně složitýho procesu – vlastně bych musel asi všechno nejdřív vypálit na cédéčko a pak to teprve přehrát na kazetu. A celou dobu ještě uvažovat nad omezenou stopáží. A dát si práci s obalem... Možná to zní ve výsledku pořád tak trochu banálně, ale vlastně pro mě tohle všechno představuje určitou variaci na to, co zpívají Remek: „Ve světě, kde za všechno platíš, má cenu jen to, co uděláš sám.“

A jaký že má být sdělení tohohle příspěvku? Je to jednoduchý, až někdy pojedete do Vídně, nahrajte na kazetu svý oblíbený písně a stavte se v Trasformeru. Anebo si někdy dejte tu práci a zkuste prostě udělat mixtape pro někoho, koho máte rádi.

B.

PS: A abych jenom prázdně nekecal, dávám sem .zip mixtape s pár oblíbenýma písněma. A někdy zkusím sehnat kazeťák s CD-přehrávačem, abych to mohl vysmahnout na kazetu.

br_mixtape_1.zip

EDIT: Nakonec nejen z tohohle příspěvku vyplynulo, že jsme založili nový blog, prostor na mixtapes. Idea je taková, že tam jednou týdně přibude jedna mixtape, kterou pošlete. Každý čtvrtek osobní výběr písní od někoho jinýho. Je to tady: http://myxtape.blogspot.cz/