dobrý rozhovor, ale nebránil bych se i trošku tvrdšímu hodnocení. kromě colours a pár menších festivalů tady opravdu nic kvalitního není. po hudební stránce tedy. někteří totiž tu hudbu moc neřeší. :)
http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=706393
pátek 8. července 2011
neděle 3. července 2011
windsor for the derby - giving up the ghost (2005)
windsor for the derby je kapelou která se dá zařadit mezi současnou indie scénu, ale je to spíše její alternativa se stejnými posluchači. kapela vznikla v 90. letech v texasu. v česku zahrála o letních prázdninách 2009 na strahovské sedmičce a byl to jeden z koncertů roku.
deska giving up the ghost je sice 6 let stará, ale pro mě se jedná o jednu z nejzásadnějších. je to zřejmě dáno jejím konceptem, kdy vás od začátku do konce nechává v jakési hypnotické letargii. v jejím vlastním světě. písně tvoří celek, který dělá desku samotnou tolik jedinečnou.
babí léto. hodiny strávené v jeho atmosféře. jen ležet a dýchat.
Po intru nazvaném dirge for a pack of lies přichází píseň, kde se vynoří křehký hlas, který spolu s hypnotickou (v písních většinou dvouakordovou) kytarou vytváří tak důležitou atmosféru celého alba.
písně jsou velmi lehounké, skoro neviditelné kresbičky. jsou to nitě, které vytváří éterický prostor. musíme být opatrní.
pojmenovat či nějak zhodnotit jednotlivé songy je pro mě velmi těžké. giving up the ghost je pro mě deskou, kde písně vytržené z kontextu nefungují. gathering je jakýmsi zlomem, možná dynamickou složkou celého alba. kytara je zde v poměrně nezvyklé, skoro agresivní, rušivé poloze.
givin up the ghost a celé windsor for the derby svým jedinečným přístupem vytváří písně, které vše neříkají úplně naplno. mezi řádky však číst nemůžeme. ty tady chybí. občas se nám na papíře ztrácí i slova samotná. ale to důležité, ta dřeň, ta zde je. stačí se velmi opatrně ale pořádně podívat.
hodnocení: dokonalé (sorry, kritika bude snad příště)
středa 8. června 2011
středa 1. června 2011
pátek 27. května 2011
Danger Mouse & Daniele Luppi - Rome (2011)
Danger Mouse je podle všeho výjimečný týpek na současné hudební scéně. Získal Grammy za svoje Grey album, kde smíchal Black album od Jay-Z a beatlesovský White album. Aktuálně produkuje novou desku U2. Předtím spolupracoval třeba s Beckem, Gorillaz nebo Sparklehorsem. S posledním jmenovaným taky nahrál album, kde zpívá i legendární režisér David Lynch. A na koncertech se občas obléká za Obi van Kenobiho … ale to sem asi tolik nepatří.Mezi tím vším si Danger Mouse našel čas i na Rome. I když nemám jeho tvorbu nijak zvlášť naposlouchanou, dovolím si tvrdit, že i v kontextu výše uvedeného je tohle album skutečně výjimečná záležitost.
Danger Mouse vytvořil Rome se skladatelem filmové hudby Daniellem Luppim. Je to deska inspirovaná spaghetti westerny a hudbou Ennia Morriconeho, která je s nima neodmyslitelně spojená. Nejde ale o žádný mash-up jako v případě Grey album. Vlastně to není vůbec elektronika –nástroje a vokály nahrávali Morriconeho „dvorní“ hudebníci, zpívají tady Jack White a Norah Jones.
I když se o Rome mluví jako o poctě Morriconemu a Sergiu Leonemu, tahle deska je daleko víc. Není to pocta spaghetti westernům, je to jejich esence, převedení filmové atmosféry se vším všudy do hudební podoby. Nemám tušení, jak se to Danger Mousovi a spol. podařilo, ale Rome v sobě má neskutečnou náladu, atmosféru, která se dá krájet.
Rome zní, jako když se mexický slunce odráží od zaprášených koltů a koňských postrojů. Jako když truhlář na hlavní ulici stlouká rakve. Jako když v těžkým vzduchu na osamělým nádraží vrže pumpa. Jako když si Harmonika vyřezává, a něco mi říká, že až toho nechá, něco se semele…
Co se týče jednotlivých písní, nejlepší věci jsou asi ty, kde zpívá Jack White. Jeho přiškrcený hlas šroubuje napjatou atmosféru alba snad úplně nejvíc. To ale nejlíp vynikne v kontrastu s Norah Jones, která hudební dusno naopak zklidňuje. Na desce však převažují skladby bez zpěvu, ať už s vokály nebo jen instrumentální. Kratší z nich fungují jako takové mezihry - načínají motiv, který se naplno rozvine až o pár písní později. Rome je totiž jednoznačně koncepční deska … nebo soundtrack k neexistujícímu filmu.
O tom, že je Rome výborně zvládnutá i technicky, není potřeba se široce rozepisovat. Je slyšet, že Danger Mouse i všichni ostatní hudebníci mají v tomhle směru určitě dost zkušeností. Na desce sedí každá nota a i zvukově zní všechny nástroje výborně.
Číselně hodnotím 9/10 a poslouchám pořád dokola.
pátek 20. května 2011
Živáky z Kurtova města
Rádio KEXP ze Seattlu vysílá skoro každý den živý vystoupení různých kapel a týpků. Celý obrovský archiv je k (tanci a) poslechu přímo na stránkách rádia.
http://kexp.org/live/default.aspx
http://kexp.org/live/default.aspx
neděle 8. května 2011
Night Sunrise
Čekání na další album autora s nickem f393n6 se zdálo být skoro nekonečné. Projekt spolu s přejmenováním na Night Sunrise prodělal radikální zvukovou změnu: veškerý zvuky jsou obalený příjemnou a nenásilnou barvou chill-out atmosféry. Tím nechci říct, že by se vytratila určitá dravost. Podbarvující beaty nezmizely, právě naopak - jsou uspořádány účelněji. V první polovině tracků fungují jako nosná linka, zatímco ke konci ustupují do pozadí pod zesilujícími vlivy ambientu. Ale to bych přeskakoval, pusťme se do toho pěkně od začátku…
Hned první píseň „First snow“ je použitá jako vkusný intro - atmosféra těšení se z toho, co přijde dál. Dá se říct, že mě příjemně navnadila na další track, „Krásku ze zadních dveří“, kde symfonicky pompézní smyčce nahradily osamocenější plochy zvukových koláží, který spolu s beatem ukazují cestu po barech.
„Her Smile“ byl zřejmě pohled do předešlé pasáže. Z táhlýho zvuku synťáku s ťukanou tklivou melodií kláves vespod jsem byl unešenej, škoda jen, že nadšení „hrát naplno“ se ke konci vytratilo. Zřejmě to byl záměr, aby tím skladba vyzněla trochu pesimističtěji. „ You Were“ zní jako most mezi trochu citlivějším „Her Smile“ a „String Bear“. Ten zní o dost sebevědoměji kvůli jasnýmu rytmu. I když je dost nespravedlivý porovnávat písně mezi sebou, ten pocit to prostě v posluchači zanechá, ať chce nebo ne.
„Djobánku“ mi asociačně připomněl Buriala a jeho temnou stranu při procházce nočním městem. Rytmickou skladbou se nese minimum melodií, podobně jako další „Fear Drop“, která přechází v polovině do ticha a zase se z něj rodí. Pěkně využitý 3 minuty na rozvedení celýho příběhu.
Začátek „More Cowbell“ jakoby vypadl při záškubu oka Toma Yorka, ale je to jen náznak, který se vypaří při prvním rozeznění podkresových harmonií. „Slow walk“ a „Chillin' in the Park“ vytvářejí atmosféru procházky v parku, vyrušenou hravou melodií.
V „Can't Take That Away“ vás donutí vzít lžičku a začít mlátit do skleniček a hrnků, nájezd a dojezd pocítíte na „Dope Effect“, která obsahuje odvar z minulé skladby a jenom ho upravuje k dalšímu použití. Marťanská „Hey Ho!“ připomíná dialog myšího pískání a zmodulované lidské řeči.
Pro mě začíná vrchol alba šestiminutovou „Old Movies“,kde se repetice zvukomaleb prolíná s pozvolna rozehrávaným zvukem bonga, co vespodu drží nit, zatímco na okrajích se začíná odehrávat další příběh. Možná je to film ve filmu, a abyste ho dokoukali, musíte se hodně snažit. Navazují rozsekávající rytmy „Will You Ever Love Me More“, ze kterých zpoza rohu vykoukne durová melodie. Skladba nakonec vyzní jinak než zpočátku, ale s pocitem, že je vše tak, jak má být.
Série skladeb „Underwater“ jsou variace mezi ponořením a vynořením, v místě nádechu jako kdyby už uběhl nějaký čas, zatímco pod hladinou nám zůstal utajen. Finální „A Day in the Life“ tvoří pomyslnou tečku za tím vším, připomněla mi Aphexe Twina a jeho klávesový pokusy, který nikdy nevyšly naprázdno.
1) First Snow
2) Back Door Beauty
3) Her Smile
4) You Were
5) String Bear
6) Djobánku
7) Fear Drop
8) More Cowbell
9) Slow Walk (Parts 1 & 2)
10) Chillin' in the Park
11) Can't Take That Away
12) Dope Effect
13) Hey Ho!
14) Old Movies
15) Will You Ever Love Me More (Than I Love You)
16) Underwater Fall I.
17) Underwater Tenor
18) Underwater Fall II.
19) A Day in the Life
+ co se nevešlo
Album najdete ke stažení zde
Hned první píseň „First snow“ je použitá jako vkusný intro - atmosféra těšení se z toho, co přijde dál. Dá se říct, že mě příjemně navnadila na další track, „Krásku ze zadních dveří“, kde symfonicky pompézní smyčce nahradily osamocenější plochy zvukových koláží, který spolu s beatem ukazují cestu po barech.
„Her Smile“ byl zřejmě pohled do předešlé pasáže. Z táhlýho zvuku synťáku s ťukanou tklivou melodií kláves vespod jsem byl unešenej, škoda jen, že nadšení „hrát naplno“ se ke konci vytratilo. Zřejmě to byl záměr, aby tím skladba vyzněla trochu pesimističtěji. „ You Were“ zní jako most mezi trochu citlivějším „Her Smile“ a „String Bear“. Ten zní o dost sebevědoměji kvůli jasnýmu rytmu. I když je dost nespravedlivý porovnávat písně mezi sebou, ten pocit to prostě v posluchači zanechá, ať chce nebo ne.
„Djobánku“ mi asociačně připomněl Buriala a jeho temnou stranu při procházce nočním městem. Rytmickou skladbou se nese minimum melodií, podobně jako další „Fear Drop“, která přechází v polovině do ticha a zase se z něj rodí. Pěkně využitý 3 minuty na rozvedení celýho příběhu.
Začátek „More Cowbell“ jakoby vypadl při záškubu oka Toma Yorka, ale je to jen náznak, který se vypaří při prvním rozeznění podkresových harmonií. „Slow walk“ a „Chillin' in the Park“ vytvářejí atmosféru procházky v parku, vyrušenou hravou melodií.
V „Can't Take That Away“ vás donutí vzít lžičku a začít mlátit do skleniček a hrnků, nájezd a dojezd pocítíte na „Dope Effect“, která obsahuje odvar z minulé skladby a jenom ho upravuje k dalšímu použití. Marťanská „Hey Ho!“ připomíná dialog myšího pískání a zmodulované lidské řeči.
Pro mě začíná vrchol alba šestiminutovou „Old Movies“,kde se repetice zvukomaleb prolíná s pozvolna rozehrávaným zvukem bonga, co vespodu drží nit, zatímco na okrajích se začíná odehrávat další příběh. Možná je to film ve filmu, a abyste ho dokoukali, musíte se hodně snažit. Navazují rozsekávající rytmy „Will You Ever Love Me More“, ze kterých zpoza rohu vykoukne durová melodie. Skladba nakonec vyzní jinak než zpočátku, ale s pocitem, že je vše tak, jak má být.
Série skladeb „Underwater“ jsou variace mezi ponořením a vynořením, v místě nádechu jako kdyby už uběhl nějaký čas, zatímco pod hladinou nám zůstal utajen. Finální „A Day in the Life“ tvoří pomyslnou tečku za tím vším, připomněla mi Aphexe Twina a jeho klávesový pokusy, který nikdy nevyšly naprázdno.
Stejně jako tohle album. Po zvukový stránce je to posun vpřed, už si nebudete říkat "sakra, tohle nějak skřípe". A jeden poslech na něj určitě nestačí. Uvnitř cítíte, že mezi sbíráním skladeb uplynul už nějaký čas a tak některé tvoří osamocené ostrůvky nálad a další se asociačně spojují do rozporuplných tvarů, ať melodiemi nebo společnými nitkami příběhu.
Mě osobně nejvíc dostalo ke konci u ambientnějších ploch, kdy jednotlivý pasáže začaly tvořit s dalšími písněmi delší náladu a přitom zůstávaly konkrétní. Těžko říct, jestli je lepší vyslat přesný střely na terč v podobě „Her Smile" anebo se nechat unést náladou starých filmů a v jeden den života si je promítnout. Celkový hodnocení proto odhazuju za sebe. Ty písně prostě fungují a to je dobře...
Tracklist:1) First Snow
2) Back Door Beauty
3) Her Smile
4) You Were
5) String Bear
6) Djobánku
7) Fear Drop
8) More Cowbell
9) Slow Walk (Parts 1 & 2)
10) Chillin' in the Park
11) Can't Take That Away
12) Dope Effect
13) Hey Ho!
14) Old Movies
15) Will You Ever Love Me More (Than I Love You)
16) Underwater Fall I.
17) Underwater Tenor
18) Underwater Fall II.
19) A Day in the Life
+ co se nevešlo
Album najdete ke stažení zde
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)