pondělí 25. června 2012

"Nýmandství jsme povýšili na charakterovej rys."


(rozhovor s Petrem Somogyi, basákem a zpěvákem kapely LYSSA, která sehraje roli headlinera na kačeřím dýchánku s názvem ON/OFF)




Lyssa = vzteklina, též choroba člověka smrtelně ohrožující, v řecké mytologii duch šíleného vzteku, šílenství a vztekliny u zvířat – tolik k významu najde každý na netu. Chtěl bys něco doplnit k názvu pro lidi, který zatím neměli tu čest se s vámi setkat?
Ta definice je v pohodě, zdá se... ne že by pro nás byl nějak zvlášť určující vztek (kdo ale může říct, že ten pocit nezná, žejo), ale dali jsme se s klukama dohromady v 90. letech pod vlivem nemírný konzumace kapel z Amphetamine Reptile, Touch and Go, Sub Popu, Dischordu a Alternative Tentacles, a když se podíváš, jak se ty kapely jmenovaly, mohli jsme si vybrat mnohem hůř, jako to udělali třeba pánové z kapel Asfalt nebo Krávy. Tehdy to takhle prostě bylo, noise rock, člověk cejtil hodně energie, byla to vždycky okrajová záležitost, což nám maximálně vyhovovalo – a vyhovuje.

Na názvu a škatulkách si zakládá spousta lidí, kteří podle mého názoru nechtějí nahlédnout hloub, takže se zeptám radši na muziku. Co tě k muzice přivedlo a co předcházelo vzniku vaší bandy?
Já osobně potkal prvního člověka, co hrál v kapele, když mi bylo dvanáct, chodila s ním moje sestra a od tý doby bylo jasný, co chci dělat. Pak jsem zapadnul na našem sídlišti mezi punkáče, ale to nebyla úplně moje cesta, spíš mě ty lidi od muziky trochu vzdálili. Ale souhrou náhod jsem pak potkal Kupóna (seznámili jsme se přes ženský), bavily nás stejný fóry a ten mě nakazil muzikou, kterou jsem neznal. Jeho brácha navíc hrál v začínající kapele, která se jevila celkem v pohodě (jmenovalo se to tušim Gnu), a tak jsme se do toho pustili taky, nejdřív sami s Kupónem, ale brzo nám pražský basketbalově-hudební kruhy dohodily bubeníka – a ten mezi nás zapadnul víc než dobře. Připletli jsme se tehdy mezi kapely, z kterejch pozdějc vzniknul okruh „labelu“ Silver Rocket, byly to svým způsobem hezký i zvláštní časy. Není úplně snadný popsat atmosféru tý poslední dekády 20. století.

Obdivuhodná je vaše výdrž. Kolik už hrajete let? Pořád ve stejné sestavě?
Člověče, pořád, první koncert byl v roce 1996, v den, kdy českej fotbalovej tým na EURU 96 porazil Itálii. Nejsme muzikanti, spojuje nás asi něco jinýho než umělecký nutkání, proto má tahle kapela jen jedinej možnej lineup. Ty první roky byly krušný, než nás nástroje malinko začaly poslouchat, ale zase je na co vzpomínat. První koncerty na Sedmičce, kde jsme byli vystresovaný jak prase z Kuřeho fórů při zvukovkách, přes neskutečně amatérský, a proto nejlepší turné s Gnu a Wollongong po východě Evropy, až po setkání na pódiu s našima výše zmíněnejma „idolama“ (obvykle byli zhruba takový, jak jsme čekali, ale skoro nikdy jsme se nebavili o muzice, třeba David Yow se dlouze rozhovořil o vaření), nebo když jsme zjistili, že nejlepší je rezignovat na jakýkoliv ambice, spolehnout se na kámoše a postarat se o všechno sami. To je něco, co přinese velkou satisfakci.

Vaše diskografie je podivně roztažená a desky vydáváte po dlouhých odmlkách, přesto je vaše tvorba podivně soudržná. Je to záměr nebo to „jinak neumíte“?
Ano, moc toho nemáme, dvě LP, jedno EP, jeden split s Wollongong a pár věcí na různejch kompilacích... takhle to je. Trvá nám to dlouho, máme i jiný věci na starosti než muziku, ale nemůžeme si pomoct, něco nás pořád nutí pokračovat. Naučili jsme se fungovat při „skládání“ jako kapela, jako jeden organismus, čili to je maximálně společný dílo, možná proto to jde tak pomalu. Ale na druhou stranu, začali jsme dost pozdě, bylo nám kolem 25 let a říkali jsme si, že až nám bude 40, bude Lyssa určitě už minulost. Teď je nám v kapele dohromady už přes 120 let, používáme čím dál tím větší zesilovače a konec zatím vidět není. Je to pozoruhodný hlavně pro nás.

Vaše poslední deska je prošpikovaná odkazama na fotbalovou tématiku. Co vás k tomu přivedlo?
Bacha, náš bubeník Lukáš se ovšem netají svým odporem k fotbalu, je to beachvolejbalista a cyklista, kterej nedopatřenim hrál celej život basket. Ale já a Kupón jsme prostě fandové, jako malí jsme si oba zapisovali všechny výsledky Mundialů do sešitu a vůbec se chovali jako většina malejch pičusů. Fotbal je super v tom, že je to zábava, pro kterou – v jeho původní podobě – nepotřebuješ skoro nic, neni to prostě žádnej posranej golf nebo tak něco. Stačí míč a kámoši, a můžeš v lidech vzbuzovat takový emoce, že zůstává rozum stát. Já to pochopil až při cestách po fotbalovým jihu, jak důležitý to pro lidi může bejt. Fotbalovej mač jako divadlo, kde se odehrává ta lepší verze života nás všech, to je myslim ono. Jinak se ale snažíme s tímhle tématem v naších věcech šetřit, na první desce je jedna věc o Maradonovi, nezastírám, že mě ten pošuk fascinuje, na druhý je sice skladba s názvem Zlatan, ale ta ani nevznikala primárně o „tamtom“ Zlatanovi (to je taky borec samosebou). Ale vlastně se hodí i na něj, takže si nás to téma zase našlo. Každá velká deska = jedna fotbalová osobnost, budeme na to myslet.

Další silnej atribut, kterej definuje Lyssu je neúprosnej a silnej zvuk. Vyloženě zvědavě se chci zeptat, jak dosahujete tý nadpozemský smršti, která z vašich aparátů leze?
Hodně wattů, všechno nahlas, Turbo Rat a moc se s tim nesrat. Jak říkal v Naganu Albi Reichel, „když jedu na bránu, nikdy nemyslim“. Je to možná důsledek prvopočátečního nýmandství, který jsme povýšili na charakterovej rys.

Je to trochu nefér otázka, ale zeptám se. Kde opisujete? Nebo korektněji řečeno, jaký jsou inspirace pro tvorbu Lyssy?
To jsi mi zavařil. Ty prvotní jsem zmínil, vězej v 90. letech a dneska je to asi passé muzika. Ale člověk prostě hraje to, co rád poslouchá. Já jsem po letech trochu unavenej věčným poslechem hlasitý muziky, takže můj přehrávač vypadá spíš jako sbírka desek nějakýho argentinskýho penzisty, kterej trávil mládí na Jamajce. Ale samosebou nade všechno miluju ten základní model, kytara, basa, bubny, bordel, to už mám navždy. Když to nějaká kapela dělá dobře, jsem lapenej. Teď zrovna mi tady hrajou The Oscillation, zdrogovaná a současně hutná psychedelie z Anglie s kytaristou s venezuelskejma kořenama, jsem na kolenou.
Jinak když děláme novou věc, chvíli hrajeme nějakej riff, a pak někdo řekne: „To by šlo, od koho to je?“ „Jesus Lizard?“ „To ne, je to z Joy Division, to je zjevný.“ „Vy jste debilové oba, to jsou Naquei Manou.“ Tak takhle nějak.

A kromě muziky?
To je možná ještě důležitější: kdysi jsme hodně zírali na filmy, náš vkus byl a je naprosto otřesnej a primitivní, ale třeba u mě tohle v poslední době ustoupilo, nebojim se říct, že mě filmy tak nějak už serou, nebo je to nějak málo, co nabízej, nebo se nějak míjíme, nevím. Super je si číst, všude je tolik skvělejch knih a v nich úžasný příběhy, ale to je zase ošemetný nějak zpracovávat v muzice, nebo teda my to moc neumíme, víc nás baví říkat blbosti než moudra. Nejlepší je podle mě cestovat, potkávat lidi, snažit se vidět a pochopit, jaký jsou jejich životy. Prostě stačí koukat kolem sebe, to je tisíckrát lepší než jakýkoliv jiný inspirační zdroje.

Celou společností hejbe určitá nálada. Málokdo tomu unikne. Je to cejtit ve vzduchu, že změna je nutná. Myslíš si, že muzika sama o sobě má ještě pořád sílu měnit směr společnosti, tak jako tomu bylo třeba během hipíckejch šedesátejch, punkovejch sedumdesátejch nebo třeba grungovejch devadesátejch let? Myslíš, si, že jako muzikant můžeš něco v uvozovkách změnit nebo kapelu bereš jen jako relax, únik?
Tohle je samosebou zajímavý. Každej má jinej barometr na nálady společnosti a ten můj říká to samý, na co se ptáš – věci se dost měněj. Moc ale nevěřím, že by se v současný době hudba mohla stát nějakým významnějším faktorem společenskýho vývoje. Kdo by se toho měl chopit? Spousta kapel z tzv. „undergroundu“ vlastně nemá sebemenší problém bejt součástí byznysu, DIY rétorika je dneska už regulérní marketingovej nástroj. Internet sice všem otevřel cestu k libovolný hudbě, což je super, ale každej pak má spíš svojí jednočlennou scénu, než aby bylo možný lidi nějakou hudbou spojit. Spíš vidim smysl v tom, moc nekecat a snažit se něco konkrétního dělat, ať už kolem muziky nebo jinde, klidně v malým, bez velkýho humbuku, ale o to zarputilejc.
A jaký je v tomhle Babylonu místo Lyssy? My nejsme burcující kapela, která má schopnost a umí mobilizovat k čemukoliv – nic proti tomu, já to mám rád a obdivuju, když to někdo dokáže. Naše cesta to ale prostě není, to nám bylo jasný od začátku. Ale snad jsme svůj kousek práce odvedli a odvádíme.
Ale třeba se pletu a někde na světě už zkouší kapela, která jednou nahraje soundtrack příští revoluce.

Pro člověka zvyklýho na určitý oficiální  informační kanály je těžký se k Lysse a kapelám podobnejm Lysse, dostat. Co bys lidem doporučil sledovat, aby si takříkajíc rozšířili obzor?
Moc toho není, nemáme ani vlastní web (to je možná chyba a někdy ji možná napravíme), nepoužíváme už žádný sociální sítě (z nechuti, nedostatku času a nepraktičnosti), nikoho z jakejchkoliv médií neotravujeme, takže se o nás velkej svět nijak nezajímá. Jsme v hlubokým dobrovolným exilu, a tak vlastně zbejvá jen na nás náhodou narazit na koncertě a dát se s náma do řeči. Ano, tohle už neni ani století páry, to je středověk, víme, že to případnejm zájemcům neusnadňujeme. Základní info o nás je na webu Silver Rocket, kde mimochodem najdete spoustu dobrejch kapel i muziky. Zkuste třeba sekci Sekta, což je něco jako download sublabel s většinou muziky zadarmo.

Teď zas trochu přízemně. Co děláš, kromě muziky? Předpokládám, že tě kapela neuživí, takže se ptám, čím se živíš? Ale jestli nechceš, můžeme vypustit.
---------hele, tohle bych tentokrát vypustil, my jsme to už víckrát někde říkali, zase tak zajímavý to myslim není... díky.

Když se teda vrátíme k Lysse, tak jaký máte plány do budoucna?
Nejsme schopný moc plánovat, ale žádnou revoluci neočekáváme. Hrajeme, dokud nás to baví, letos doufám vyjdou dvě naše věci na speciálním dvanáctipalcovým česko-španělským čtyřsplitu, a taky uvažujeme o nějakým menším turné někde na jihu Evropy. Až to zvládneme, začneme přemejšlet o tom, jaká bude třetí deska. Doufám jen, že poznáme, kdy už začínáme srát bohy.

Na závěr se ještě zeptám, jestli bys chtěl ještě něco dodat, třeba i mimo mísu. Něco, co tě napadlo během rozhovoru nebo nějakej vzkaz čtenářům a potencionálním návštěvníkům ON/OFF.
Je jasný, že celou touhle akcí, kterou děláte, se ve vašem kraji definitivně zařadíte mezi nebezpečný a podezřelý vagabundy, k čemuž vám blahopřejeme – a díky moc, že se do toho můžeme v Kravíně taky zapojit.

...co dodat? Díky za přání a za rozhovor a za týden v Kravíně!
za Moth Catchers Collective
Salát

Žádné komentáře:

Okomentovat