Francisco López - La Selva

Před časem jsem prohlásil, že v hudbě už není možné nalézt další „způsob“ progrese. U většiny přicházejících interpretů jsem neustále cítil vlivy kapel např. ze sedmdesátých let, ovlivněné érou momentálního proudu. Připadalo mi, že většina nově přicházejících kapel recykluje pouze odér z předešlých let. Vše se neustále opakuje – tenhle postup jsem viděl předtím tady; ježíš, to je mi ale vykrádačka krautrocku; znám tyhle „osmdesátkový zepelíny“ apod.

Když jsem začal objevovat interprety ze sekce field recording, docela mě šokoval nadpis jednoho z nich, že vlastně nedělá hudbu. Tenhle odstup a distancování od pojmu jako takového mi začal být nesmírně sympatický. Přitom zachycování hudebního procesu (proudu) - a tím odloučení od vědomě omezujícího lidského činitele - je známé už někdy z padesátých let.

Francisco López je jedním z těch bláznů, který se snaží speciálními mikrofony zachycovat zvuky samotné přírody, na kterých pracuje už 30 let. Jeho práce zahrnuje kromě nahrávek (jednu limitovanou edici tvoří flashdisk ve tvaru ledové kostky, obsahující 24 hodinový záznam z Antarktidy a nahrávaný hydrofonem 100 metrů pod ledovou krustou) i výstavy (EXPO 2008), instalace a workshopy v Amazonskym pralese.

Samotné koncerty probíhají dosti zvláštním způsobem: on sám sedí uprostřed kruhu sedících posluchačů zády k němu, kteří mají na očích klapky, a ovládá svoje nahrávky přes vícekanálový systém. Někteří účastníci těchto seancí mluví o transcendentálních zážitcích.

Od poslechu vás může odrazovat jak délka, ta způsob pojmutí samotných nahrávek – konkrétně La Selva obsahuje sedmdesátiminutový záznam zvuků z deštného pralesa. Největší vtip je ale ve vnímání přírodních scenérií a příběhů, které se mohou (samo s mnohem menší intenzitou) odehrávat třeba za městem na louce: připadá mi, že mozek je dokáže mnohem snadněji vnímat a uspořádat je do příběhu, aniž by zapomínal předešlou gradaci či náladu.

Dešifrované sdělení jako možný návrat k přírodě může být v samotné podstatě pro velkou část lidí nesmírnou inspirací v další tvorbě. Při dost zklidněném večeru se pak stačí pouze zasnít a pustit si do sluchátek tuhle džungli.

Není možný se v ní ztratit, protože to není hudba.