V pardubickém ostrůvku alternativní kultury, Divadle/Klubu
29, se odehrál další ze série dvojkoncertů. A jak říká Anime, „když se
v Pardubicích něco děje, tak prostě musíš jít“. Tak jsem prostě šel.
Mexičanka Laura Luna lákala už popisem: iPhone, mikrosynťák
monotron, gameboy, no-input mixer a modifikovaný počítač Atari. I přes barvitě
popsané vybavení ale přišlo zklamaní v podobě hutných syntezátorových
ploch, z nichž vyzařovalo asi takové teplo jako ze zmrzlé kachny. Přesto
se tu a tam vynořily enovsky snové pasáže, které prosvětlily temnou náladu, ale
nikdy ji zcela nepřebily. V těchto několika málo okamžicích se při
zavřených očích před očima rozvíjel zlověstně cukrkandlový příběh á la Twin
Peaks, plný rozporů a nejednoznačnosti. Občas se ozval i 4/4 rytmus, nebo spíše
jeho skelet, který do neuchopitelného abstraktna vnesl alespoň částečný řád. I
tak šlo ale hlavně o poslechovou záležitost, která rozhodně nikoho ze židle
nezvedla. (A to i doslova, protože se při koncertu sedělo.)
Hlavní problém vystoupení vidím hlavně v příliš častém
a násilném obměňování motivů, díky kterému se pak set paradoxně stával nudným.
Dalším mínusem byl nulový kontakt s posluchači. Jasně nehodilo by se,
kdyby slečna uprostřed skladby začala z ničeho nic řvát „Jste nejlepší!“, nicméně
alespoň obyčejné Hi na úvod by bylo fajn. Rozsvěcování mobilů a jejich dlouhé
čekování pak byla další věc, která atmosféře rozhodně nepřidala. Kurva lidi, mobil
na
koncertě se má vytahovat jen v případě, že chci zachytit nezachytitelné;
facebook počká.
Laura Luna
Když ale nastoupila Zapaska, veškerá pozornost se už
soustředila jen na pódium. Manželská dvojice z Ukrajiny dokázala
rozproudit krev a židle se tak najednou staly spíše hradbou mezi interprety a
posluchači, než pohodlnými trůny. I tak ale pulzující energie, která
z dvojice přímo tryskala, infikovala většinu návštěvníků a donutila je
alespoň ke zběsilému kývání hlavou a následně i celým tělem.
Nejvíc mě bavil hlavně souboj mužského a ženského elementu,
například kombinace ďábelského beatboxu, který Pavlo ještě efektoval a Ianin
éterický vokál, jenž dal vzpomenout třeba na Kateřinu Winterovou a
v některých pasážích dokonce i na Björk. Hlavními hesly vystoupení byly
delay a reverb, který dvojice používala jak na vokály tak na smyčky některých
nástrojů. Kytara se snoubila s nabasovanými beaty z bicího automatu
Akai a do toho Pavlo střídal všemožné nástroje jako kouzelník, který vytahuje
králíky z klobouku. Ke slovu se dostala například miniaturní heligonka,
kalimba, foukací harmonika a v jedné skladbě dokonce i píšťalka pro
rozhodčí.
Ukrajinštinu neovládám a vzhledem k tomu, že většina textů
byla právě v tomto jazyce, nemůžu posoudit texty. Oba hudebníci ale mluvili
slovensky, takže vždy alespoň naznačili, o čem jednotlivé písně pojednávají.
Když mluvili o válce naskakovala mi husí kůže. Rusko-ukrajinská hranice byla
najednou až nepříjemně blízko. Naopak „veselá piesnička o zdravotnom
fast-foodě“ byla skvělým oživením v jinak poměrně zadumaném (i když energickém)
playlistu.
Celkově se jednalo o další z parádních dvojkoncertů
v Divadle. Poklidná Laura Luna ostře kontrastovala s nesmírně
rozjetým duem z Ukrajiny a já tak budu vzpomínat hlavně na jejich
vystoupení. Málokdy se mi po koncertu stane, že bych nedočkavě přešlapoval ve
frontě, abych si mohl koupit CD, ale v případě Zapasky nešlo jinak. Dvě
kila a čau. Díky za super zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat