Poslední dobou se mi zdá, že všechno kolem plyne trochu moc
zběsile. Všude kolem plyne spousta dobrý muziky, zážitků, dobrých i špatných,
setkání. Starý věci, který jsem považoval za samozřejmý, odplouvají znenadání do
minulosti, stejně rychle jako se někde jinde vynořuje něco novýho. A asi je pro
mě těžký stíhat to všechno dostatečně pozorně sledovat. A co se týče hudby,
platí tady to samý. Tenhle příspěvek píšu hlavně proto,
abych si zkusil to všechno utřídit, shrnout věci, co mě aktuálně baví. Protože vím,
že zážitky poslední doby brzo překryjou věci nový, a to, co je teď jasný a
ostrý, se rozmlží... (Zadruhý, o těhle všech věcech v jednom kuse někomu
vyprávím. Takže můžu teď místo toho poslat odkaz, což není tolik únavný, heh).
Sestra mi nedávno řekla, že se prý moc snadno nadchnu. Myslím,
že je to pravda. A hlavně vím, že když se pro něco nadchnu, je pro mě už
navždycky těžký se od toho v budoucnu úplně odpoutat... Tuším, že mi to Táňa
říkala v souvislosti s novou deskou Prodavače. O ní jsem psal už dost
tady, a i z dvouměsíčního odstupu si myslím, že je to výjimečné album. Skromný,
ale nápaditý zvuk, který nese texty, co jsou mi z nějakého důvodu hodně a
niterně blízký. Baví mě ten jasný, ale nenucený postoj. Pokorný a k jádru mířící
věty, který bys chtěl tesat do kamene, ale víš, že tam by vypadaly moc
pateticky. Takže je mnohem přirozenější opírat ty slova o plynoucí synťáky. Je celkem snadný nadchnout se, když jsou kolem
věci jako Malý ráje.
A je snadný se nadchnout, když všude jsou místa, kde se
můžeš cítit dobře a lidi, co mají v ledasčem podobnou perspektivu jako ty.
Hráli jsme poslední koncert s Un Chien Andalou ve starým složení, v libereckým Azylu,
punkovým doupěti se stěnama od podlahy ke stropu polepenýma samolepkama snad všech
kapel, co tu kdy hráli. Na pozvání kluků z Drom, což bylo právě jedno z těch
příjemných setkání. Možná
je trochu sekťácký vnímat hudbu skrz lidi kolem, ale není to ten nejlepší
způsob (sorry za ten patos...)? A v Liberci mají nejlepší design GNWP samolepek...
Cestou do Liberce jsem strávil den v Praze, a teprve teď
jsem byl poprvé na Sedmičce, známý klubovně Silver Rocket Records. Na Pillars and
Tongues, chill-outu s houslema, basou a hlavně starým harmoniem hnaným přes
množství efektů. Ponoření do vln. Organický srůstání zvuku současný elektroniky s ozvěnou něčeho
prastarýho. Kapely jako tahle mě teď hodně baví.
V nehmatatelným online světě oceňuju čerstvý projekt
Live Sessions od Fair Price Music, což je jedno z dalších chapadel
Fullmoonu. Sety nejzajímavějších českých kapel, nasnímaný s parádním zvukem
a obrazem (a skvělým kobercem). Visí tam už Superego Kid, Five Seconds to
Leave, chystají se Gagarin...
Na těch internetech jsem ještě objevil záznamy koncertů od takzvaných
Pi Production. From fans to fans, s překvapivě dobrým zvukem. Možná jsem ten poslední,
kdo na to natrefil, ale lepší pozdě než nikdy, což... Spousta dobrých věcí,
Nick Cave z Prahy je poklad.
No a taky jsem nadšený z toho, že se pořád někde něco děje. V sobotu
10. května Fotbal proti rasismu u Jihlavy, smysluplná příležitost běhat tam a zpátky po louce za mičudou a nepřipadat si u toho (tak) blbě. Kromě fotbalu má letošní
ročník super line-up, Remek, Gattaca, ██████ Aran Epochal...
O týden později další krasota, lidi z brněnského Bora vylejzají ze
sklepní díry a dělají výjimečnou akci na Vlněně. Astronautalis, Prodavač,
Aran, Kurac, Inheritance, et al., sobota, neděle.
A pak na konci června On/Off, napínáme síly k přípravám a doufáme, že si to všichni
zase užijeme/užijete. Stejně jako loni.
B.
B.
Žádné komentáře:
Okomentovat