(rozhovor s Petrem Somogyi, basákem a zpěvákem kapely LYSSA, která sehraje roli headlinera na kačeřím dýchánku s názvem ON/OFF)
Lyssa = vzteklina,
též choroba člověka smrtelně ohrožující, v řecké mytologii duch šíleného
vzteku, šílenství a vztekliny
u zvířat – tolik k významu najde každý na netu. Chtěl bys něco doplnit k názvu
pro lidi, který zatím neměli tu čest se s vámi setkat?
Ta definice je v pohodě, zdá se... ne že by pro nás byl
nějak zvlášť určující vztek (kdo ale může říct, že ten pocit nezná, žejo), ale dali jsme se s klukama
dohromady v 90. letech pod vlivem nemírný konzumace kapel z Amphetamine Reptile, Touch and Go, Sub
Popu, Dischordu a Alternative Tentacles, a když se podíváš, jak se ty kapely jmenovaly,
mohli jsme si vybrat mnohem hůř, jako to udělali třeba pánové z kapel Asfalt nebo Krávy. Tehdy to
takhle prostě bylo, noise rock, člověk cejtil hodně energie, byla to vždycky okrajová záležitost, což nám
maximálně vyhovovalo – a vyhovuje.
Na názvu a škatulkách
si zakládá spousta lidí, kteří podle mého názoru nechtějí nahlédnout hloub, takže se zeptám radši
na muziku. Co tě k muzice přivedlo a co předcházelo vzniku vaší bandy?
Já osobně potkal prvního člověka, co hrál v kapele, když mi
bylo dvanáct, chodila s ním moje sestra a od tý doby bylo jasný, co chci dělat. Pak jsem zapadnul na
našem sídlišti mezi punkáče, ale to nebyla úplně moje cesta, spíš mě ty lidi od muziky trochu
vzdálili. Ale souhrou náhod jsem pak potkal Kupóna (seznámili jsme se přes ženský), bavily nás stejný
fóry a ten mě nakazil muzikou, kterou jsem neznal. Jeho brácha navíc hrál v začínající kapele,
která se jevila celkem v pohodě (jmenovalo se to tušim Gnu), a tak jsme se do toho pustili taky,
nejdřív sami s Kupónem, ale brzo nám pražský basketbalově-hudební kruhy dohodily bubeníka – a ten mezi
nás zapadnul víc než dobře. Připletli jsme se tehdy mezi kapely, z kterejch pozdějc vzniknul okruh
„labelu“ Silver Rocket, byly to svým způsobem hezký i zvláštní časy. Není úplně snadný popsat
atmosféru tý poslední dekády 20. století.
Obdivuhodná je vaše
výdrž. Kolik už hrajete let? Pořád ve stejné sestavě?
Člověče, pořád, první koncert byl v roce 1996, v den, kdy
českej fotbalovej tým na EURU 96 porazil Itálii. Nejsme muzikanti, spojuje nás asi něco jinýho než
umělecký nutkání, proto má tahle kapela jen jedinej možnej lineup. Ty první roky byly krušný, než nás
nástroje malinko začaly poslouchat, ale zase je na co vzpomínat. První koncerty na Sedmičce, kde jsme
byli vystresovaný jak prase z Kuřeho fórů při zvukovkách, přes neskutečně amatérský, a proto nejlepší
turné s Gnu a Wollongong po východě Evropy, až po setkání na pódiu s našima výše zmíněnejma
„idolama“ (obvykle byli zhruba takový, jak jsme čekali, ale skoro nikdy jsme se nebavili o muzice,
třeba David Yow se dlouze rozhovořil o vaření), nebo když jsme zjistili, že nejlepší je rezignovat
na jakýkoliv ambice, spolehnout se na kámoše a postarat se o všechno sami. To je něco, co přinese velkou
satisfakci.
Vaše diskografie je
podivně roztažená a desky vydáváte po dlouhých odmlkách, přesto je vaše tvorba podivně
soudržná. Je to záměr nebo to „jinak neumíte“?
Ano, moc toho nemáme, dvě LP, jedno EP, jeden split s
Wollongong a pár věcí na různejch kompilacích... takhle to je. Trvá nám to dlouho, máme i jiný
věci na starosti než muziku, ale nemůžeme si pomoct, něco nás pořád nutí pokračovat. Naučili
jsme se fungovat při „skládání“ jako kapela, jako jeden organismus, čili to je maximálně společný
dílo, možná proto to jde tak pomalu. Ale na druhou stranu, začali jsme dost pozdě, bylo nám kolem 25
let a říkali jsme si, že až nám bude 40, bude Lyssa určitě už minulost. Teď je nám v kapele dohromady
už přes 120 let, používáme čím dál tím větší zesilovače a konec zatím vidět není. Je to
pozoruhodný hlavně pro nás.
Vaše poslední deska
je prošpikovaná odkazama na fotbalovou tématiku. Co vás k tomu přivedlo?
Bacha, náš bubeník Lukáš se ovšem netají svým odporem k
fotbalu, je to beachvolejbalista a cyklista, kterej nedopatřenim hrál celej život basket. Ale já a Kupón
jsme prostě fandové, jako malí jsme si oba zapisovali všechny výsledky Mundialů do sešitu a vůbec
se chovali jako většina malejch pičusů. Fotbal je super v tom, že je to zábava, pro kterou – v jeho
původní podobě – nepotřebuješ skoro nic, neni to prostě žádnej posranej golf nebo tak něco. Stačí míč
a kámoši, a můžeš v lidech vzbuzovat takový emoce, že zůstává rozum stát. Já to pochopil až při
cestách po fotbalovým jihu, jak důležitý to pro lidi může bejt. Fotbalovej mač jako divadlo, kde se
odehrává ta lepší verze života nás všech, to je myslim ono. Jinak se ale snažíme s tímhle tématem v naších
věcech šetřit, na první desce je jedna věc o Maradonovi, nezastírám, že mě ten pošuk fascinuje, na
druhý je sice skladba s názvem Zlatan, ale ta ani nevznikala primárně o „tamtom“ Zlatanovi (to je taky
borec samosebou). Ale vlastně se hodí i na něj, takže si nás to téma zase našlo. Každá velká deska =
jedna fotbalová osobnost, budeme na to myslet.
Další silnej atribut,
kterej definuje Lyssu je neúprosnej a silnej zvuk. Vyloženě zvědavě se chci
zeptat, jak dosahujete tý nadpozemský smršti, která z vašich aparátů leze?
Hodně wattů, všechno nahlas, Turbo Rat a moc se s tim
nesrat. Jak říkal v Naganu Albi Reichel, „když jedu na bránu, nikdy nemyslim“. Je to možná důsledek
prvopočátečního nýmandství, který jsme povýšili na charakterovej rys.
Je to trochu nefér
otázka, ale zeptám se. Kde opisujete? Nebo korektněji řečeno, jaký jsou
inspirace pro tvorbu Lyssy?
To jsi mi zavařil. Ty prvotní jsem zmínil, vězej v 90.
letech a dneska je to asi passé muzika. Ale člověk prostě hraje to, co rád poslouchá. Já jsem po letech trochu
unavenej věčným poslechem hlasitý muziky, takže můj přehrávač vypadá spíš jako sbírka desek
nějakýho argentinskýho penzisty, kterej trávil mládí na Jamajce. Ale samosebou nade všechno miluju
ten základní model, kytara, basa, bubny, bordel, to už mám navždy. Když to nějaká kapela dělá dobře,
jsem lapenej. Teď zrovna mi tady hrajou The Oscillation, zdrogovaná a současně hutná psychedelie z
Anglie s kytaristou s venezuelskejma kořenama, jsem na kolenou.
Jinak když děláme novou věc, chvíli hrajeme nějakej riff, a
pak někdo řekne: „To by šlo, od koho to je?“ „Jesus Lizard?“ „To ne, je to z Joy Division, to je
zjevný.“ „Vy jste debilové oba, to jsou Naquei Manou.“ Tak takhle nějak.
A kromě muziky?
To je možná ještě důležitější: kdysi jsme hodně zírali na
filmy, náš vkus byl a je naprosto otřesnej a primitivní, ale třeba u mě tohle v poslední době ustoupilo,
nebojim se říct, že mě filmy tak nějak už serou, nebo je to nějak málo, co nabízej, nebo se nějak míjíme,
nevím. Super je si číst, všude je tolik skvělejch knih a v nich úžasný příběhy, ale to je zase
ošemetný nějak zpracovávat v muzice, nebo teda my to moc neumíme, víc nás baví říkat blbosti než moudra.
Nejlepší je podle mě cestovat, potkávat lidi, snažit se vidět a pochopit, jaký jsou jejich životy.
Prostě stačí koukat kolem sebe, to je tisíckrát lepší než jakýkoliv jiný inspirační zdroje.
Celou společností
hejbe určitá nálada. Málokdo tomu unikne. Je to cejtit ve vzduchu, že změna je nutná. Myslíš si, že
muzika sama o sobě má ještě pořád sílu měnit směr společnosti, tak jako tomu bylo třeba během
hipíckejch šedesátejch, punkovejch sedumdesátejch nebo třeba grungovejch devadesátejch let?
Myslíš, si, že jako muzikant můžeš něco v uvozovkách změnit nebo kapelu bereš jen jako relax, únik?
Tohle je samosebou zajímavý. Každej má jinej barometr na
nálady společnosti a ten můj říká to samý, na co se ptáš – věci se dost měněj. Moc ale nevěřím, že by
se v současný době hudba mohla stát nějakým významnějším faktorem společenskýho vývoje. Kdo by
se toho měl chopit? Spousta kapel z tzv. „undergroundu“ vlastně nemá sebemenší problém bejt
součástí byznysu, DIY rétorika je dneska už regulérní marketingovej nástroj. Internet sice všem
otevřel cestu k libovolný hudbě, což je super, ale každej pak má spíš svojí jednočlennou scénu, než aby
bylo možný lidi nějakou hudbou spojit. Spíš vidim smysl v tom, moc nekecat a snažit se něco konkrétního
dělat, ať už kolem muziky nebo jinde, klidně v malým, bez velkýho humbuku, ale o to zarputilejc.
A jaký je v tomhle Babylonu místo Lyssy? My nejsme burcující
kapela, která má schopnost a umí mobilizovat k čemukoliv – nic proti tomu, já to mám rád a
obdivuju, když to někdo dokáže. Naše cesta to ale prostě není, to nám bylo jasný od začátku. Ale
snad jsme svůj kousek práce odvedli a odvádíme.
Ale třeba se pletu a někde na světě už zkouší kapela, která
jednou nahraje soundtrack příští revoluce.
Pro člověka zvyklýho
na určitý oficiální informační kanály je
těžký se k Lysse a kapelám podobnejm Lysse, dostat. Co bys lidem doporučil
sledovat, aby si takříkajíc rozšířili obzor?
Moc toho není, nemáme ani vlastní web (to je možná chyba a
někdy ji možná napravíme), nepoužíváme už žádný sociální sítě (z nechuti, nedostatku
času a nepraktičnosti), nikoho z jakejchkoliv médií neotravujeme, takže se o nás velkej
svět nijak nezajímá. Jsme v hlubokým dobrovolným exilu, a tak vlastně zbejvá jen na nás náhodou
narazit na koncertě a dát se s náma do řeči. Ano, tohle už neni ani století páry, to je
středověk, víme, že to případnejm zájemcům neusnadňujeme. Základní info o nás je na webu Silver Rocket,
kde mimochodem najdete spoustu dobrejch kapel i muziky. Zkuste třeba sekci Sekta, což je
něco jako download sublabel s většinou muziky zadarmo.
Teď zas trochu
přízemně. Co děláš, kromě muziky? Předpokládám, že tě kapela neuživí, takže se ptám, čím se živíš?
Ale jestli nechceš, můžeme vypustit.
---------hele, tohle bych tentokrát vypustil, my jsme to už
víckrát někde říkali, zase tak zajímavý to myslim není... díky.
Když se teda vrátíme
k Lysse, tak jaký máte plány do budoucna?
Nejsme schopný moc plánovat, ale žádnou revoluci
neočekáváme. Hrajeme, dokud nás to baví, letos doufám vyjdou dvě naše věci na speciálním dvanáctipalcovým
česko-španělským čtyřsplitu, a taky uvažujeme o nějakým menším turné někde na jihu Evropy. Až to
zvládneme, začneme přemejšlet o tom, jaká bude třetí deska. Doufám jen, že poznáme, kdy už
začínáme srát bohy.
Na závěr se ještě
zeptám, jestli bys chtěl ještě něco dodat, třeba i mimo mísu. Něco, co tě
napadlo během rozhovoru nebo
nějakej vzkaz čtenářům a potencionálním návštěvníkům ON/OFF.
Je jasný, že celou touhle akcí, kterou děláte, se ve vašem
kraji definitivně zařadíte mezi nebezpečný a podezřelý vagabundy, k čemuž vám blahopřejeme – a díky moc,
že se do toho můžeme v Kravíně taky zapojit.
...co dodat? Díky za přání a za rozhovor a za týden v Kravíně!
za Moth Catchers Collective
Salát
Žádné komentáře:
Okomentovat