Něco jiného: zkoušeli
jste někdy krájet ubrouskem pomeranč? Vysmrkat se do vlnitého plechu? Postávat před taxíkem na nádraží a uplácat z bláta dort, abyste se uplatili na post zpěváka v místní rockové kapele? Rozbít sklenice v prostoru o dimenzi n = 6 a sledovat
rozptyl a dopad střepů, zatímco váš brácha poztrácel hračky z dětské postýlky,
co se zrovna vešly mezi ohrazení, jejichž rozmístění zrovna nevyhovuje
normálnímu rozdělení?
(zdroj: http://www.brainwashed.com/common/htdocs/discog/ud039.php?site=nww)
Možná to má nádech nesmyslů, ale v celkovém vyznění s dostatečně podtrženou pointou,
obalenou v ambientu, dostávají i nesmyslnosti úplný smysl. Možná tu jde o
koncept. Karlheinz Stockhausen se poté stává leporelem pro nejmenší a místo křížovek
dáte babičce surrealistickou báseň, napsanou Enigmou. Bingo. Nebo furt nic?
Skladbami prorůstají
beaty, co vás ukolébávají v nevědomosti z dalších nadcházejících situací. Tohle je v rámci
možností Stephena Stapletona zvukomalebné. Možná to chtělo být víc hip
hop, ale nakonec skřípy skřípy hip bum hop s dychtivě ženským hlasem v pozadí
místo textů, proklamujících pravdy. Ty jsou tady totiž nadbytečné. Opak opaku je tatáž věc. Může to vůbec tak
nějak asi být? Vždyť to tak je. Nebo je to jinak? Určitě to je ale „je“.
Dada. („„)Kapela („„), u které
si neřeknete ani „Co?“.
Dada co dává smysl. Welcome
to heaven.
