Nemám žádný pochybnosti o tom, že svět je opravdu malej. V tom smyslu, že známý, který znáš z jednoho kontextu se nějakým způsobem znají s úplně jinýma známýma úplně odjinud. Když děláš koncert svý oblíbený kapele, zjištíš, že jejich kytarista pracuje v Arnice s tvým spolužákem z gymplu. Kámoš kámošky kámoše z jižních Čech, kterýho jsi viděl, jak hraje celou noc skvěle na ságo na narozeninovým koncertě kdesi v zapadlý díře na Vysočině, jezdil kdysi s tvojí brněnskou spolubydlící na skautský tábory... Náhodný střetávání různých lidí, spojování vzdálených a protikladných částic. Základní gravitační zákon, Six Degrees of Separation...
Marcel Kříž je folkař, co pochází z mýho rodnýho města Chotěboře. Můj kamarád a brněnský spolubydlící Petr dělá čas od času koncerty v brněnský kavárně Kunst na Ústavu hudební vědy. Prý zná Marcela ze starých dob ze zatuchlýho sklepa Skleněný louky. 6. května dělá právě v Kunstu koncert Marcela Kříže s projektem Buskers Burlesquers, který je plnohodnotným předvedením stejnojmenné desky. Druhý koncert tohohle projektu vůbec.
Marcelovy písně jako takový jsou vlastně plný podobně spletitýho potkávání a střetávání nejrůznějších lidí a osudů. Široký panoptikum temných postav, co se objevují a mizí v neočekávaným rytmu příběhů. Plavovlasá Ingrid z bordelu Eden. Bezejmenný číšníci a zpěvačky s vlasy zářícími mědí. Armína s úsměvem pro reklamu a slepou vírou na dotaz... Z Marcelových písní vystupují zvláštní postavy, do kterých se jejich osudy a tajemství sotva vejdou, a tak vyzařují a trčí ven, jako velký nezhojený jizvy ve tváři. Písně evokují spíš těžký dusno před bouřkou než klidný ospalý odpoledne; balancování na hraně bezčasí. V tohle dekadentním světě temných příběhů nejde o prachy a holky, ale o život, lidi čas od času mizí prostě „někam na sever“ a světlejší stránka je ta stinná. A člověk je ochotnej tomu všemu uvěřit, do slova a do písmene.
Jeden by pak i věřil, že taky Marcel má za sebou podobný věci jako figury jeho příběhů. Jestli to tak je, to vlastně úplně nevím. Začal jsem Marcela vnímat už kdysi dávno, na komorních koncertech v chotěbořských barech. Drobnej, s modrou kytarou, foukačkou, sám nebo s partou místních bluesmanů hrával dlouho do noci. Vzpomínám si na Marcelovy historky o tom, jak těžký je přesadit člověka z hornatý Vysočiny do rovných kolínských plání, jak krajina mění lidskou povahu i písně, který člověk píše. Stejně tak si vzpomínám, když mi Marcel tak zhruba dva roky zpátky, dlouze a nadšeně vyprávěl o vznikání svý nový desky. Vyprávění o všech nápadech a plánech. O těžkým a pomalým procesu zrodu desky, který je vlastně pro Marcela po dvaceti letech a spoustě nahrávek vydaných vlastních nákladem první velká, ucelená a oficiální věc. O všech spolupracujících hudebnících a hostech, kteří by měli na desku přispět.
Marcel na desce Buskers Burlesquers dokázal spojit a dát dohromady spoustu odlišných lidí. Na desce se tak objevuje třeba saxofonista Jiří Jelínek z Psích vojáků, Ivan Manolov nebo kontrabasista Pavel Všianský z brněnský pouliční kapely Urband. A především Tomáš Vtípil, který do písní kromě klasických nástrojů nahrál a vytepal spoustu hluků, skřípání, rachotu, industriální špíny a neklidně znějících beatů.
Důležitější než tenhle výčet je ale to, že dohromady to všechno do sebe skvěle zapadá, tohle spojení, srůstání a syntéza rozdílných elementů zní stejně přirozeně jako překvapivě. Buskers Burlesquers je jako socha svařená ze starýho železa, jednotlivý prvky jdou zřetelně rozpoznat, ale největší smysl to všechno dává jedině jako celek. Ve výsledku pak zůstává znepokojující nálada jak z posledního baru na světě. Cesta světem po apokalypse, kde ale lidé pořád mají svoje osudy a příběhy vyprávěný v písních jsou stejně silný, jako byly vždycky... Buskers Burlesquers tak není blues, šanson ani tradiční písníčkářství. Stejně tak to není noise, industrial ani folktronika. Buskers Burlesquers je především deska ve znamení střetávání, spojování, prolínání a syntéza na první pohled protikladných prvků. Říká se, že takhle nějak vznikl i vesmír.
