Neměl jsem v úmyslu srdceryvně a pateticky vzpomínat. Ale asi mi to nedá. Boro zavírá, doufám a větřím, že ne nadobro, a asi nejde jinak, než abych byl trochu naměkko. Vzpomínám, jak jsem svý první dva brněnský roky bydlel na Masný. Tam u řeky, napřímený a svázaný betonem, jen dvě zastávky od Hlaváku, ale přesto daleko od centra. V perspektivě rodilých Brňáků periferie, tvrdá čtvrť, daleko od kavárenskýho hipsterství centra. Tuším, že to byl Marcel Kříž, kdo mi jen tak mezi řečí řekl, že na Masný je nejlepší klub v Brně. Boro, plesnivej sklep. Někdy čtyři roky zpátky, v prváku.
Takže si pamatuju, jak jsem šel do Bora poprvé ze zvědavosti na pivo a kecal na baru s Robertem. Pamatuju si, jak jsem stál oněmělý úžasem na koncertě Nod Nod v režii Keftesu. V tý době jsem ještě určitě nevěděl, kdo je kdo v Keftes Party a nepoužíval slovo spoko... A pamatuju ty další spousty a spousty oněmujících, dechberoucích a kulervoucích koncertů a dlouhých debat na baru. Nejdřív na tom původním, na kterým byly přibitý plechový pláty s vyřezanejma součástkama, a pak na tom novým, větším, nad kterým svítí křišťálový lustry starých praček. Ty večery se už všechny slévají tak trochu do jednoho pocitu, pocitu jasnýho vědomí, že všichni kolem jsou na stejný vlně a je to hrozně příjemný. Spiklenectví. A ten pocit je už jakoby přímo přítomný v tom vlhkým sklepním vzduchu.
Nechci tvrdit, že jsem toho v Boru zažil tolik. Vím, že jiní by se z fleku vytasili s daleko legendárnějšími příběhy než já. Vím, že jsem spoustu věcí propásl. Když je čas, chybí prachy, a naopak, věčný problém. Tím spíš, že všechny promotérský kolektivy i osamělci v posledních letech jeli v Boru na plný obrátky a těžko to všechno mohl normální smrtelník zvládnout. Ale všechno, co jsem v Boru zažil, bych za nic nevyměnil. A stejně tak všechny lidi na obou stranách baru, který jsem tam poznal... Nechtěl jsem vzpomínat.
B.
