Danger Mouse je podle všeho výjimečný týpek na současné hudební scéně. Získal Grammy za svoje Grey album, kde smíchal Black album od Jay-Z a beatlesovský White album. Aktuálně produkuje novou desku U2. Předtím spolupracoval třeba s Beckem, Gorillaz nebo Sparklehorsem. S posledním jmenovaným taky nahrál album, kde zpívá i legendární režisér David Lynch. A na koncertech se občas obléká za Obi van Kenobiho … ale to sem asi tolik nepatří.
Mezi tím vším si Danger Mouse našel čas i na Rome. I když nemám jeho tvorbu nijak zvlášť naposlouchanou, dovolím si tvrdit, že i v kontextu výše uvedeného je tohle album skutečně výjimečná záležitost.
Danger Mouse vytvořil Rome se skladatelem filmové hudby Daniellem Luppim. Je to deska inspirovaná spaghetti westerny a hudbou Ennia Morriconeho, která je s nima neodmyslitelně spojená. Nejde ale o žádný mash-up jako v případě Grey album. Vlastně to není vůbec elektronika –nástroje a vokály nahrávali Morriconeho „dvorní“ hudebníci, zpívají tady Jack White a Norah Jones.
I když se o Rome mluví jako o poctě Morriconemu a Sergiu Leonemu, tahle deska je daleko víc. Není to pocta spaghetti westernům, je to jejich esence, převedení filmové atmosféry se vším všudy do hudební podoby. Nemám tušení, jak se to Danger Mousovi a spol. podařilo, ale Rome v sobě má neskutečnou náladu, atmosféru, která se dá krájet.
Rome zní, jako když se mexický slunce odráží od zaprášených koltů a koňských postrojů. Jako když truhlář na hlavní ulici stlouká rakve. Jako když v těžkým vzduchu na osamělým nádraží vrže pumpa. Jako když si Harmonika vyřezává, a něco mi říká, že až toho nechá, něco se semele…
Co se týče jednotlivých písní, nejlepší věci jsou asi ty, kde zpívá Jack White. Jeho přiškrcený hlas šroubuje napjatou atmosféru alba snad úplně nejvíc. To ale nejlíp vynikne v kontrastu s Norah Jones, která hudební dusno naopak zklidňuje. Na desce však převažují skladby bez zpěvu, ať už s vokály nebo jen instrumentální. Kratší z nich fungují jako takové mezihry - načínají motiv, který se naplno rozvine až o pár písní později. Rome je totiž jednoznačně koncepční deska … nebo soundtrack k neexistujícímu filmu.
O tom, že je Rome výborně zvládnutá i technicky, není potřeba se široce rozepisovat. Je slyšet, že Danger Mouse i všichni ostatní hudebníci mají v tomhle směru určitě dost zkušeností. Na desce sedí každá nota a i zvukově zní všechny nástroje výborně.
Rádio KEXP ze Seattlu vysílá skoro každý den živý vystoupení různých kapel a týpků. Celý obrovský archiv je k (tanci a) poslechu přímo na stránkách rádia.
Čekání na další album autora s nickem f393n6 se zdálo být skoro nekonečné. Projekt spolu s přejmenováním na Night Sunrise prodělal radikální zvukovou změnu: veškerý zvuky jsou obalený příjemnou a nenásilnou barvou chill-out atmosféry. Tím nechci říct, že by se vytratila určitá dravost. Podbarvující beaty nezmizely, právě naopak - jsou uspořádány účelněji. V první polovině tracků fungují jako nosná linka, zatímco ke konci ustupují do pozadí pod zesilujícími vlivy ambientu. Ale to bych přeskakoval, pusťme se do toho pěkně od začátku…
Hned první píseň „First snow“ je použitá jako vkusný intro - atmosféra těšení se z toho, co přijde dál. Dá se říct, že mě příjemně navnadila na další track, „Krásku ze zadních dveří“, kde symfonicky pompézní smyčce nahradily osamocenější plochy zvukových koláží, který spolu s beatem ukazují cestu po barech. „Her Smile“ byl zřejmě pohled do předešlé pasáže. Z táhlýho zvuku synťáku s ťukanou tklivou melodií kláves vespod jsem byl unešenej, škoda jen, že nadšení „hrát naplno“ se ke konci vytratilo. Zřejmě to byl záměr, aby tím skladba vyzněla trochu pesimističtěji. „ You Were“ zní jako most mezi trochu citlivějším „Her Smile“ a „String Bear“. Ten zní o dost sebevědoměji kvůli jasnýmu rytmu. I když je dost nespravedlivý porovnávat písně mezi sebou, ten pocit to prostě v posluchači zanechá, ať chce nebo ne. „Djobánku“ mi asociačně připomněl Buriala a jeho temnou stranu při procházce nočním městem. Rytmickou skladbou se nese minimum melodií, podobně jako další „Fear Drop“, která přechází v polovině do ticha a zase se z něj rodí. Pěkně využitý 3 minuty na rozvedení celýho příběhu. Začátek „More Cowbell“ jakoby vypadl při záškubu oka Toma Yorka, ale je to jen náznak, který se vypaří při prvním rozezněnípodkresových harmonií. „Slow walk“ a „Chillin' in the Park“ vytvářejí atmosféru procházky v parku, vyrušenou hravou melodií. V „Can't Take That Away“ vás donutí vzít lžičku a začít mlátit do skleniček a hrnků, nájezd a dojezd pocítíte na „Dope Effect“, která obsahuje odvar z minulé skladby a jenom ho upravuje k dalšímu použití. Marťanská „Hey Ho!“ připomíná dialog myšího pískání a zmodulované lidské řeči.
Pro mě začíná vrchol alba šestiminutovou „Old Movies“,kde se repetice zvukomaleb prolíná s pozvolna rozehrávaným zvukem bonga, co vespodu drží nit, zatímco na okrajích se začíná odehrávat další příběh. Možná je to film ve filmu, a abyste ho dokoukali, musíte se hodně snažit. Navazují rozsekávající rytmy „Will You Ever Love Me More“, ze kterých zpoza rohu vykoukne durová melodie. Skladba nakonec vyzní jinak než zpočátku, ale s pocitem, že je vše tak, jak má být. Sérieskladeb „Underwater“ jsou variace mezi ponořením a vynořením, v místě nádechu jako kdyby už uběhl nějaký čas, zatímco pod hladinou nám zůstal utajen. Finální „A Day in the Life“ tvoří pomyslnou tečku za tím vším, připomněla mi Aphexe Twina a jeho klávesový pokusy, který nikdy nevyšly naprázdno.
Stejně jako tohle album. Po zvukový stránce je to posun vpřed, už si nebudete říkat "sakra, tohle nějak skřípe". A jeden poslech na něj určitě nestačí. Uvnitř cítíte, že mezi sbíráním skladeb uplynul už nějaký čas a tak některé tvoří osamocené ostrůvky nálad a další se asociačně spojují do rozporuplných tvarů, ať melodiemi nebo společnými nitkami příběhu.
Mě osobně nejvíc dostalo ke konci u ambientnějších ploch, kdy jednotlivý pasáže začaly tvořit s dalšími písněmi delší náladu a přitom zůstávaly konkrétní. Těžko říct, jestli je lepší vyslat přesný střely na terč v podobě „Her Smile" anebo se nechat unést náladou starých filmů a v jeden den života si je promítnout. Celkový hodnocení proto odhazuju za sebe. Ty písně prostě fungují a to je dobře...
Tracklist: 1) First Snow 2) Back Door Beauty 3) Her Smile 4) You Were 5) String Bear 6) Djobánku 7) Fear Drop 8) More Cowbell 9) Slow Walk (Parts 1 & 2) 10) Chillin' in the Park 11) Can't Take That Away 12) Dope Effect 13) Hey Ho! 14) Old Movies 15) Will You Ever Love Me More (Than I Love You) 16) Underwater Fall I. 17) Underwater Tenor 18) Underwater Fall II. 19) A Day in the Life + co se nevešlo
"Ještě než se čtenářům představím, chtěl bych ti poděkovat za přizvání k tomuto rozhovoru. Moc si vážím práce moth catchers collective a rád si sem tam na vašem blogu něco přečtu. Vezmu to stručně:
Jmenuji se Ondřej Pavlas, léta letoucí známý právě jako Pinky. Mám rád muziku a věci s ní spojené, fajn lidi, dobré jídlo, pití. Také nemohu zapřít fakt, že mě přitahuje všechno, co voní rychlostí a dálkou. Nějaký ten pátek hraju na baskytaru ve skupinách Možná Sdělení a Questionmark. V určité době mě bylo možno slyšet i v bluegrassové formaci Black & White."
1) Má první otázka směřuje k tomu, co tě přivedlo k muzice…(plus nějaké hlavní hudební vzory)?
K muzice - myslím tím k hraní - mě přivedli kluci z dnešních Bestia Triumphans – tenkrát ještě Nasty Monkeys, se kterými jsem se seznámil na střední škole. Tuším, že to bylo někde v roce '98 nebo '99, kdy jsem byl pozván na jejich koncert v Brodském klubu Vagon. Netrvalo dlouho a na jedné společné oslavě v jejich zkušebně se mi dostala do rukou „elektrika“. Čímž bych jim chtěl tímto hrozně poděkovat. Nebýt jich, nevím, co by ze mě bylo :-) Mými prvními hudebními vzory byly grungeové skupiny Nirvana a Soundgarden. Dále punkové kapelky Complicité Candide, Telefon, Kultra, P.V.A. a také „Visáči“, Dead Kennedys, Punishment park… Později Landmine Spring, Thema 11, Lvmen …to by bylo na dlouho jmenovat všechny.
2) Druhá otázka bude nejspíše o tom, co tě přivedlo vybrat si zrovna baskytaru…byl to ten nástroj, na který si chtěl hrát od začátku, nebo si zkoušel i jiné?
V začátcích koketování s muzikou mi učarovala kytara, ale k base mne přivedla náhoda. Zkouška kámošů z bývalých Somatic Fluids a Split, kteří dávali dohromady novou kapelu a nějak jim tam chyběl basista. Nenechal jsem nic náhodě, do týdne navštívil hudebniny a domů si přinesl mou první basu. No a začal můj život s basou.
3) Třetí otázka se bude točit okolo tvých hudebních začátků…první kapely…první koncerty…
Zpočátku jsem, coby „kytarista“, dostal od Jirky Meleny lano do emo-hardcorové partičky, ale tam jsem se díky svému neumění dlouho neohřál:) Potom následovaly jamy s Horysem – „dvoukytarovka“ v domečku na Humpolecké ulici a nějaký čas na to se odehrála už zmíněná zkouška budoucích Možných Sdělení se mnou ještě jako divákem. Na svoje první vystoupení nezapomenu, bylo to v Ledči nad Sázavou s Možnými Sděleními. V tamním mlýně se pořádala punková akcička a my se tam tenkrát před hraním zhulili. Zaplétaly se mi prsty mezi struny, byl jsem úplně mimo... No to byla ostuda!
4) V současné době hraješ ve dvou (pro někoho málo, pro někoho více známých) kapelách na Havlíčkobrodsku a to v Question Mark a Možných Sděleních. Trochu mi ty kapely popiš a zkus najít rozdíly mezi tvorbou obou celků…
Začal bych asi u Možných Sdělení - přeci jen má starší přednost. Možná Sdělení začínala někde v roce 2001/2002 jako emo hardcorová partička s vlivy punku, hardcore a grunge. Z tvorby byl patrný vliv různých kapel, z českých bych jmenoval Lvmen, Themu 11, GNU a podobné. Ta muzika byla, alespoň z mého pohledu, takový ventil, kterým tekly naše radosti, strasti a energie. Všechny skladby se dávaly dohromady jako mozaika nápadů každého z nás. Jak to bude s Možnými Sděleními v nové sestavě, sám nevím a nechám se překvapit. Zatím totiž nebylo moc času na tvorbu. Tam zatím visí trochu otazník.
No a od otazníku sklouznu ke Question mark.. To bylo tak, že někde před čtyřmi lety jsme se s Majklem domluvili, že si sem-tam zajdeme zajamovat a protože jsme si padli do ucha, začaly z těch původně bluesových jamů vznikat písničky. Když už byly dvě, vzpomněli jsme si na skvělou houslistku Zuzku, s níž jsem hrál v Black & White. Příchodem Aleše bylo dílo dokonáno a už to jelo. Nevím jak lidem, kteří Question Mark nikdy neslyšeli, naši hudbu popsat… Taková fajnová kytarovka s houslemi, která pohladí duši, ale i pěkně protřepe kosti, když se nechají unést. (Jako to mám já při hraní:)) Nyní má kapela revitalizační pauzu. Plány do budoucna nějaké jsou, ale nechci je prozrazovat, abych je nezakřikl :-)
5) Dokonce jsem koukal, že si vyrábíš i vlastní aparaturu…jak se k tomu vůbec člověk dostane? Co na to mít za školu? Co je k tomu potřeba?:)
Totiž když jsem začínal hrát na kytaru, tak jako chudý študent jsem neměl na to, koupit si nějaké to kombo - tenkrát ještě nebyly na trhu levné východní produkty. Jen kytara mě stálá rok spoření z kapesného. Protože škola je základ života, začal jsem aplikovat čerstvě nabytou teorii elektrotechniky v praxi – výsledkem bylo něco, co hrálo. Určitě je třeba mít nastudovanou nějakou tu teorii z elektrotechniky. Já ji na střední studoval jen okrajově a tak se učím stále, někdy i za pochodu. Další nezbytností je vybavení měřicími přístroji a samozřejmě nářadím.
6) Co bys řekl na současnou hudební scénu tady na havlíčkobrodsku?
Ufff, no to je takový trochu smutný téma. Zažil jsem mnohem lepší časy. Ne že by se to nějak týkalo kapel, máme zde spoustu dobrých muzikantů, ale jak sám víš, postupně mizí hudební kluby a to díky mizernému zájmu návštěvníků. Nevím, čím je to způsobené. Doufám, že je to je takové přechodné období, po kterém lidi zase dostanou chuť chodit na akce, kde nehrají jen známé, či mainstreamové kapely.
7) Na závěr Pinky bych tě poprosil o pár tipů na zajímavé, málo známé kapely…
To by si mohl ty sám, už několikrát jsem se nechal od tebe dobře navést! :-) Já tedy zmíním jen pár mých objevů poslední doby… Doslova jsem si zamiloval dánské Effterklang. Ani jediný song nezklamal. Doslova se rozplývám nad záznamy z jejich živých vystoupení. Fakt, zajímavá a neobvyklá hudba. Vřele doporučuji Velkým překvapením pro mne jsou Dozer. Ač se jedná o švédskou partičku, tak sound spíše voní Seattlem. Také hrají již řádku let, ale nějak se to ke mně dřív nedostalo. Jako poslední zmíním hudbu z trochu jiného soudku. Tip, co jsem dostal od Zuzky, naší houslistky a tím je kapela The Knife – parádní elektronika. V neposlední řadě pradávné Kraftwerk – neuvěřitelné na tehdejší dobu.
Kolik kamarádů musím mít v kapelách, abych přišel na koncert? Proč musím platit tak vysoké vstupné za kapely, které neznám? Proč bych jezdil na koncert do jiného města, než kde bydlím? Proč? Kdo? Za kolik? atd...
Vysokou návštěvnost zaručí akorát akce, kde se nevybírá vstup (je to zadarmo, nebo na charitu)...hraje tam známá regionální kapela, která je složená z kamarádů, které fanoušek všechny skvěle zná...pro prvních padesát neplatících je připraveno pět piv zdarma... Pro pořadatele tu potom zbývají jenom takové maličkosti jako sehnat prostor zdarma...zvukaře, který svou práci dělá velice rád...dokonce tak rád, že za ní nepotřebuje zaplatit a hlavně kapely, které muzikou žíjí tak, jako jejich rodiče, kteří jím zapůjčí automobily s plnou nádrží...
Jaký názor na to máte vy?
BTW: očekávejte novou rubriku o málo známých kapelách na Vysočině...
Danger Mouse je podle všeho výjimečný týpek na současné hudební scéně. Získal Grammy za svoje Grey album, kde smíchal Black album od Jay-Z a beatlesovský White album. Aktuálně produkuje novou desku U2. Předtím spolupracoval třeba s Beckem, Gorillaz nebo Sparklehorsem. S posledním jmenovaným taky nahrál album, kde zpívá i legendární režisér David Lynch. A na koncertech se občas obléká za Obi van Kenobiho … ale to sem asi tolik nepatří.
